Jen si tu něco odložím 😃😄, když už tu mám ty předchozí dva roky.
ANOTACE: Víte, že divočák s chutí slupne i malou srnku, zajíc je mistr kamufláže a kachna se může zamilovat do nafukovacího míče? A že tohle všechno už dávno vědí mistři na slovo vzatí – myslivci? Ne nadarmo je slovo myslivost odvozeno od slova myslet. Moudře a citlivě pečovat o les a chránit ho před pytláky přeci jen vyžaduje nějaké umění! Myslivci si dokonce vytvořili svoji vlastní tajnou řeč. Jestli jí chcete rozumět, dozvědět se třeba, co je to šoulačka nebo čiplenka, že kazatelna není jen v kostele, jak vypadá hon, co dělají lovečtí psi a jak žije divoká zvěř v lese, pak je pro vás tato kniha jako stvořená!
MÉ POCITY A DOJMY: To jsem z toho jelen je zajímavá knížka zaměřená výhradně na naši českou přírodu a myslivost. Mnoho vás naučí!
Víte jak princ říká Popelce "Tos byla také ty, ten mladý čarostřelec." tak v této knížce jsem se vlastně hned v úvodu dozvěděla, co toto označení znamená a jak vzniklo. Dříve jsem nad tím nějak hluboce nepřemýšlela, ale teď už třeba vím, že je to díky tomu, že myslivci byli pro obyčejný lid odjakživa zahaleni tajemstvím 🙂. Měli je v podstatě za čaroděje. Takový čarostřelec tedy údajně nikdy nemine cíl, ale také prý může zaklít jinému střelci zbraň či kouzlem přimět zvěř stát na místě, nebo se stát neviditelným. Krátká a milá úvodní kapitola mě tedy hned správně naladila 👍.
Po úvodu následuje kapitola, která vám povypráví o kořenech myslivosti, tedy o její historii, a představí vám i lovecké hrádky. Velmi zajímavou pro mě byla část o patronech myslivosti. Samozřejmě, že znám řeckou bohyně lovu Artemis, které Římané říkají Diana, ale zbytek byl pro mě novinkou 😄. Zajímavé třeba bylo, že Keltové uctívali boha lovu s jelení hlavou a také, že jelen byl už od pravěku uctíván a také mu byly přisuzovány různé kouzelné vlastnosti. Vzhledem k tomu, že třeba jelen v podobě patrona hraje důležitou roli v Harrym Potterovi či se vyskytuje v sérii Griša (Leigh Bardugo), kde má paroží z bílého jelena dodat hlavní hrdince sílu, přišlo mi hezké o tom takto číst v knize o myslivosti 🙂.
Také třeba už vím podle čeho se vlastně jelenovi říká dvanácterák, v čem chodí myslivci oblékaní a co si dávají za klobouk, jak se dělí myslivečtí psi 🐶, jaký je rozdíl mezi hájovnou a myslivnou, že mají myslivci spoustu vlastních názvů pro mnoho věcí (zvěř, chování zvěře, části jejich těl, jevy v přírodě, myslivecké vybavení, pro své psy atd.) Některé jsem někdy již slyšela a myslím, že je také možná znáte. Tím myslím slova jako například: oháňka, běhy, bekání, vyvržení úlovku, říje, slechy, brezňák, spárkatá zvěř... Zjistíte spoustu celistvých informací, zvláštností a zajímavostí o jelenech 🦌, srncích (alespoň mám teď jasno v tom, jak to s těmi jeleny, laněmi, srnkami a srnci je), divokých prasatech 🐗, liškách 🦊, zajících 🐇, bažantech, kachnách divokých 🦆, a trochu o velkých šelmách 🐻🐺.
Zrovna tak jsem se dozvěděla, že existuje několik způsobů lovu, jak vypadá a k čemu slouží lovecký tesák, rozdíl mezi posedem a kazatelnou, něco o troubení a sokolnictví 🦅. Dokonce jsem konečně pochopila, proč se jedna moje oblíbená desková hra jmenuje Halali! 😄 (podle troubení) a zkonstatovala, že přijímání mezi myslivce vypadá tak trochu jako pasování na rytíře. Co mě moc nebavilo, byla část o typech lečí (leč je jednotlivá část honu a hon má většinou několik lečí) s jejich nákresy a také kapitola o puškách. Naštěstí to nebylo nějak extra dlouhé.
Kniha má velmi pěkné ilustrace, které svou barevností laděnou do myslivosti vkusně doplňují text a podtrhují tak celkovou atmosféru knihy 🙂👍. Pro zájemce o myslivost a českou zvěř je tato kniha přesně to pravé. Akorát u menších dětí bych rodičům doporučila si knihu pročíst a informace dětem předat trošku jednodušší a pro ně srozumitelnější formou. Jistě je to pak nadchne.
Tato kniha se myslivosti, se kterou se pojí velké množství tradic, věnuje od A do Z. Myslím, že na žádnou pohádku, kde bude nějaký hon, či film s myslivci už nikdy nebudu koukat úplně stejně. Jsem totiž po přečtení této knížky zase o něco moudřejší. Takže...
Lovu zdar!
Knížku můžete sledovat i na Instagramu 😉.
Autoři: Green John, Johnsonová Maureen, Myracleová Lauren | Nakladatelství: YOLI | Počet stran: 264 | Měsíc a rok vydání: 12/2019
ANOTACE: Sníh o Vánocích je hezká věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Taková sněhová bouře umí zamíchat i těmi nejlepšími plány – a když k tomu ještě připočtete, čtrnáct roztleskávaček, jedno miniprase a keramickou vesničku pro elfy, bylo by na rozpletení všech těch zmatků v městečku Gracetown skoro zapotřebí nějakého anděla! Tři vánoční příběhy o tom, že ne vždycky je to, oč stojíte, taky to pravé...
"Ale kdepak, nikdy není po Vánocích, když to člověk sám nechce. Vánoce jsou rozpoložení mysli."
MOJE POCITY A DOJMY: Sněží, sněží není nic tak světoborného, nicméně je to hodně milá oddychovka s vánoční atmosférou. Je to soubor tří provázaných povídek, které se odehrávají o Vánocích a vládne v nich romantika, teenage romantika. V podstatě by tato kniha (a ve finále i film podle ní) celkem mohla připomínat filmy typu Láska nebeská. Tedy něco, kde se vinou několika náhod sejde několik lidí na jednom místě (ano, myslím přitom na závěrečnou scénu na letišti). Akorát v tomto případě jsou cílovkou čtenáři YA, čemuž samozřejmě odpovídají i naše tři příběhy.
Už jste někdy slyšeli o Santově vesničce Flobie?
První příběh Zasněžený expres mi přišel super. Jeho zápletka je nejen romantická, avšak zároveň milá a vtipná. Maureen Johnsonová (Křiváci) nás přenese do USA přímo do víru vánočního šílenství. Rodiče hlavní hrdinky jsou nadšení sběratelé Santovy vesničky. Jejich vášeň jim nečekaně přinese slávu, když se stanou členy Pětky z Flobie a skončí ve vězení. Jubilee se díky tomu ocitá na Vánoce naprosto sama. Následně díky největší sněhové vánici za posledních padesát let uvízne ve vlaku poblíž malebného městečka Gracetown. Místo čekání v zimě a společnosti čtrnácti moc aktivních, a tedy speciálně otravných roztleskávaček, vymyslí výpravu do nedalekého podniku Waffle House. Bylo to roztomilé, kouzelné a dobře se to četlo. Vtáhlo mě to do vánoční atmosféry. Mělo to nápad a bylo to zajímavé. Bylo to hodně jiné a rozhodně mi to přišlo zajímavější než ve filmu, který jsem viděla jako první.
Pozor! Druhá povídka vzbuzuje chuť na bramboráky.
Druhou povídku s názvem Vánoční zázrak sepsal nejznámější ze všech tří autorů, John Green. Hlavními hrdiny příběhu jsou tři přátelé. Vypravěčem je Tobin, který je tajně zamilovaný do své kamarádky Vévody. Další postavou je Vévoda, skutečným jménem Angie. Dvojici pak doplňuje J.P., jejich kamarád, který je mimochodem původem z Korey.
Tem během jejich bondovského maratoru zavolá kamarád pracující ve Waffle House s tím, že mají zvednout zadky z gauče, popadnout hru Twister a urychleně se dostavit za ním a 14 rozjuchanými roztleskávačkami. Na ty se těší hlavně JP. Tobin spíše přemýšlí nad svým vztahem k Vévodovi. No a Vévoda? Ta touží pro dozlatova upečených a pořádně křupavých bramboráčcích (na které mám teď mimochodem znovu velkou chuť). Večer v dívčí společnosti ovšem nebyl nabídnut jenom této trojici. Musí tedy překonat sníh, dále nehodu, při které přijdou o kolo a v neposlední řadě i svou konkurenci, dvojčata Restonovi. Vítěz přinášející Twister může být totiž pouze jeden.
Druhý příběh se mi zdál až přehnaně akční a postavy mi nebyly sympatické tolik jako ty v první romanci. Filmové pojetí mi oproti knize přišlo poměrně natahované. Však je toto také nejkratší povídka v knize. Přišlo mi to tak trochu o ničem a i bez filmu by mi bylo jasné, jak tato část skončí. Je to taková klasická ztřeštěná greenovka, ale první povídku se jí překonat nepovedlo.
Jdeme do finále. Prasátko v hrníčku.
Poslední povídka Archanděl prasátek od Lauren Myraclové má velmi pomalý rozjezd při kterém hlavní hrdinka Addie rozebírá svůj vztah s Jebem. S tím by zrovna měla oslavit přesně jeden společný rok, ale vlastní chybou o tuto lásku přišla. Kromě práce v místním Starbucks tedy pláče nad bolestným rozchodem. Díky myšlení pouze na sebe, což jí řeknou i její dvě nejlepší kamarádky Dorrie a Tegan, pak zapomene i na vyzvednutí mini prasátka Gabriela pro jednu z nich. Je jisté, že tento rok Addie moc sváteční náladou neoplývá. Spíše naopak. Naštěstí pro Addie existují andělé, kteří rádi napravují zbloudilé duše.
Tento příběh mi přišel nejpubertálnější, jelikož mi úplně nesedla sebestředná hlavní hrdinka. Dlouho trvá, než se tam začne něco dít. Ve filmu to bylo prostě zajímavější. Skvělé ale bylo, že se tu všechny tři povídky hezky propojily. V tom vidím největší sílu závěrečného příběhu.
Sněží, sněží je knížka o lásce plná kouzla Vánoc, sněhu a svátečních zázraků. Pokud hledáte odpočinkovou literaturu, tak tady jistě nešlápnete vedle. U knihy jsem si odpočala a načerpala zimní a vánoční atmosféru. Na vypnutí mozkových závitů je toto ideální čtení. Pokud byste ovšem chtěli realističtější příběh, tak vás tato kniha zklame. Sněží, sněží je určeno spíše pro mládež, na kterou se tito autoři zaměřují. Psané je to čtivě, ale realismus v tom nenajdete. Příběhy nejsou úplně uvěřitelné. Nicméně, náctiletí či milovníci romantických vánočních amerických filmů budou jistě nadšeni. Mně to během svátků opravdu potěšilo. Získala jsem takový ten pocit, který máte, když si rozsvítíte světýlka a pak se s hrnkem horké čokolády zachumláte do huňaté deky 🙂🙃. Jednou za čas je to opravdu fajn!
PS: Nechápu, proč je film údajně podle knížky, když s ní má velmi málo společného. Upravili postavy a i celé příběhy.
Za knihu k recenzi děkuji YOLI ❤, Knižnímu Klubu a Euromedia.
Chtěla bych říci, že na nové pohádky koukám o Vánocích každý rok. Nikdy jsem si žádnou nenechala ujít a vždycky jsem se na ně těšila. Nicméně i když je každé Vánoce sleduji a kolikrát se u nich i bavím, nemůžu si nevšimnout, že to největší kouzlo je většinou prostě pryč 😔. Nemohu prostě říct, že nevidím jejich nedostatky. I některé z těch, které tu zmíním mám ve finále ráda a koukám na ně opakovaně, nicméně bych jim tam třeba něco škrtla či přepsala. Třeba taková Slíbená princezna je v podstatě otřesná a zachraňuje to tam jen Jan Cina. Díky němu jsem jí neviděla jen 1x. Tento článek nepíšu za účelem být negativní hater, který prostě neoceňuje práci filmařů a myslí si, že by to udělal líp... i když 🤣😇. Ale jednoduše nad tím přemýšlím každý rok a chtěla bych to tedy nějak konstruktivněji sepsat a třeba vidět, jestli se mnou někdo souhlasí. Jednoduše nad tím každý rok opakovaně přemýšlím.
Takže, proč se podle mě z dnes točených pohádek vytrácí kouzlo, které mají ty starší stálice jako Tři oříšky pro Popelku (1973), Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959), Pyšná princezna (1952) a další?
Řekla bych, že jedním z problémů je prostě péče, která jim je věnována. Každý rok v podstatě na Vánoce vychází 2-3 nové pohádky, místo toho, aby natočili jednu a pořádně. Tipuji, že za bývalého režimu to byla jedna z věcí, která se dala v podstatě celkem bezpečně točit a dali si na tom řádně záležet. Sama dlouholetá dramaturgyně Marcela Pittermanová, která spolupracovala na desítkách pohádek v Česku i zahraničí mluví o tom jak "[po] válce vznikla Pyšná princezna a ta stanovila určitý profesionální limit. Svou roli v tom sehrál i nástup komunistické strany, která vymezila, co je třeba v pohádkách zdůrazňovat." (magazin.aktualne.cz) Doporučuji přečíst. Začala jsem to celé číst v momentě, kdy jsem měla kus tohoto článku sepsaný a ta paní říká spoustu pravdivých věcí. Mluví tam třeba o natáčení Třech oříšků pro Popelku a říká, že když jim Němci špatně postavili sál a nechtěli to předělat, protože to je přece jen dětský film tak "Celý štáb mohl zešílet, protože to se u nás nikdy nenosilo, aby někdo řekl, že to pro děti takhle stačí." Žít v tom bych nechtěla ani za zlatý prase, ani za milion, ani za nic... ty zrůdnosti na 250% odsuzuju, ale musím uznat, že točit pohádky a filmy pro mládež prostě v té době zjevně uměli. Jinak by ty pohádky a filmy (jako například S tebou mě baví svět (1982) a Ať žijí duchové (1977)) nemohly být populární do dnes. Také na tom asi úplně nešetřili. Dneska by klidně mohli vložit peníze do jedné kouzelné pohádky než do několika průměrných snímků. Také ti, co dříve hráli, točili, skládali hudbu už nežijí (třeba jako Petr Hapka, který složil neskutečně krásnou a děsivou hudbu k Panně a netvorovi (1978) nebo třeba Karel Svoboda, který dělal na Třech oříšcích pro Popelku (1973)), anebo jsou staří a už to nedělají, či jednoduše nemohou hrát prince a princezny. U těch herců to tolik nevadí, protože jistě máme spoustu talentovaných mladých lidí. Nicméně nová krev, která by napsala kvalitní scénář spíše asi neexistuje.
Světlou výjimkou je takový Jirka Strach jehož Anděl páně 1 (2005) & 2, přičemž dvojka je poměrně nová (2016), jsou prostě prvotřídními pohádkami. Stejně tak bezvadnou práci odvedla Alice Nellis na pohádce Sedmero krkavců (2015). Ta je mimochodem moje oblíbená, i když tu starší filmovou (1993) jsem si zas až tak nezamilovala. Byť to má kouzlo a bezvadné obsazení. Jen mám z té pohádky vždycky takový splín. Nejdříve jsem si moc neuměla představit Marthu Issovou jako Bohdanku, která by měla být vlastně celkem křehké a pohledné děvče. Jenže Issová nakonec hraje výborně. Umí to prostě s gesty a tak. Navíc má ta pohádka povedenou hudbu, je tam krásná příroda, nejsou tam šílené efekty a ani tuna směšných postav (toho bratra prince ignoruju). Přitom to má i vtip, ale nepřijde mi to tam trapné. Ani fakt, že hlavní hrdina není prvoplánový krasavec mi nevadí. Bylo to osvěžující 😀. Je to pro mně ukázka toho, že i princ či princezna nemusí mít takové ty typické představitele (na první pohled fešák a křehká dívenka) pokud se s tím umí pracovat.
Světlou výjimkou je takový Jirka Strach jehož Anděl páně 1 (2005) & 2, přičemž dvojka je poměrně nová (2016), jsou prostě prvotřídními pohádkami. Stejně tak bezvadnou práci odvedla Alice Nellis na pohádce Sedmero krkavců (2015). Ta je mimochodem moje oblíbená, i když tu starší filmovou (1993) jsem si zas až tak nezamilovala. Byť to má kouzlo a bezvadné obsazení. Jen mám z té pohádky vždycky takový splín. Nejdříve jsem si moc neuměla představit Marthu Issovou jako Bohdanku, která by měla být vlastně celkem křehké a pohledné děvče. Jenže Issová nakonec hraje výborně. Umí to prostě s gesty a tak. Navíc má ta pohádka povedenou hudbu, je tam krásná příroda, nejsou tam šílené efekty a ani tuna směšných postav (toho bratra prince ignoruju). Přitom to má i vtip, ale nepřijde mi to tam trapné. Ani fakt, že hlavní hrdina není prvoplánový krasavec mi nevadí. Bylo to osvěžující 😀. Je to pro mně ukázka toho, že i princ či princezna nemusí mít takové ty typické představitele (na první pohled fešák a křehká dívenka) pokud se s tím umí pracovat.
Když si vzpomenu na třeba mojí oblíbenou pohádku Johančino tajemství (2015), kterou si s chutí pouštím každý rok, dostanu se k mému prvnímu problému s novějšími pohádkami. Jedním z nešvarů dnešních pohádek se mi zdá také to, že se často chtějí zavděčit dětskému publiku, které je zvyklé na animované pohádky plné kouzel, superhrdiny a fantasy s horou speciálních efektů. No, řekněme, že dříve tohle fakt neměli a tudíž to tam tak aktivně necpali. Všechno museli dělat hezky pěkně ručeně a tedy reálně, prostě postaru. Bohužel jsou ty efekty dneska spíše otřesné, než kouzelné🙄. Což bychom se zase mohli vrátit k tomu financování. Podle té kvality to vypadá, že moc peněz mít nebudou. A nebo opět nemají ty šikovné lidi. Právě v Johančině tajemství bych s chutí vyškrtala ty malé kouzelné víly. V normální lidské podobě jsou fajn a tak také mohly zůstat. Jinak je mi Johanka sympatická, líbí se mi klasická zápletka s převlečením za hocha, i nápad s turnajem, který má zachránit princeznu od nechtěné svatby a samozřejmě ten princ. Tyhlecty floutky já prostě můžu. Z naprosto stejného důvodu miluju jeho hraběcí milost v Andělu páně 1.
Pokud jde o tu snahu o zaujetí současných dětí vyrůstajících ve světě, kde máme Pána prstenů, Game of Thrones, Zaklínače atd. tak se můžeme podívat třeba na takovou loňskou pohádku O zakletém králi a odvážném Martinovi. Byť se mi líbila princezna, hlavní hrdina, a nebyla špatná ani ta zápletka, tak bych tam opět našla několik krásných příkladů toho, co se mi na těch dnešních pohádkách úplně nelíbí. A to jsme právě u těch efektů, kde ježibaba v lese připomíná spíš nějakou "potvoru z fantasy" než klasickou českou či slovenskou čarodějnici. Tipuju, že by mi tam i tahle mnohem lépe zapadla, nebýt těch dalších věcí. Jednou z nich je ten skřítek. Další je fakt, že začarovaný král vypadá jak Gandalf či Saruman. Nebo klidně i Brumbál. Vyjde to celkem nastejno.
Další takovou kategorií, která mi bije do očí, nebo přesněji do uší, každý rok jsou ty jména. Zrovna právě v pohádce O zakletém králi a odvážném Martinovi (2018) vystupuje zakletý král Svarog a zlý čaroděj Vlkan. Mno, dobře.... Svarog má být slovanský bůh nebeského ohně a kovářství, nicméně to jméno mi tam prostě nepasuje. Sama jsem si to musela googlit a pochybuji, že to vědí děti. Jméno "Vlkan" by sice mohli připomínat vlka, ale postava samotná neměla s tímto zvířetem nic společného. To takový Mrakomor či Bludimíra mají pro mě větší kouzlo. Navíc mi to prostě zní o něco více česky než ten Svarog. Svaroga bohužel nezachránil ani fakt, že to byl můj milovaný Vaculík, jehož hlas miluju pořád.
Důležitou kapitolou jsou u pohádek jejich zápletky. Myslím, že by se filmaři měli soustředit na pohádky, které jsou tu díky lidové tvořivosti strašně dlouho a nevymýšlet si ujeté scénáře. Kdo sakra vymyslel, že bude v nové Zlatovlásce, tedy ve Slíbené princezně (2016) banda pirátů... atd atd. Nebo kdo sakra vymyslel Když draka bolí hlava (2018)?! Tam je rovnou divný scénář, šílené efekty a směšné písničky. Navrhovala bych jim návrat k prosté klasice a vynechání snah o ujeté a rádoby vtipné kousky. Vždyť materiálu by u Grimmů, Andersena, Němcové a tak našly moc. Dnešní pohádky strašně překombinovávají. Už prostě nevědí, co všechno by tam nacpali. Chtějí tam narvat co nejvíce efektů a vtipu, místo aby sáhli po nějaké jednodušší dějové lince a zapracovali na tom chybějícím kouzlu.
Pokud jde o obsazení, tak třeba vedle Marty Dancingerové, která se sama divila, že ji do Slíbené princezny obsadili jako Zlatovlásku a čekala, že v pohádce bude spíše hrát čarodějnici, či zlou sestru, absolutně nechápu takového Romana Vojtka ve Dvanácti měsíčkách (2012). Tahle pohádka je moje oblíbená a nevadí mi ani to, že jsou tam "ski" (inovace vítám, pokud to tím nepřeládují), kouzla (ta jsou povedená) a údajně příliš ruské účesy. Také tomu lidi vytýkají přehrávání. Nicméně mě macecha s nevlastní sestrou připadají správně nesnesitelné, takže jejich hraní mi nevadí. Hlavní hrdinka je hezké a sympatické děvče, měsíčci jsou prostě parádní a je tam sníh, spousta sněhu❄👍 . No nádhera. Jenže co s tím, když představitelce Marušky je 23 a Vojtkovi 40 a ještě tam má opravdu ránu? Dobře, Karel má být mládenec, který se vrátí domů ze světa, ale stejně tak by mu mohlo být třeba 30. Určitě máme u nás nějaké mladší herce, kteří by se tam hodili daleko lépe. Vojtek je slušný chlap, ale na tohle už se nehodí. Kór takhle vymustrovanej a s příšernou parukou navrch.
Kterou novější pohádku vedle Johančina tajemství, Dvanácti měsíčků a nového Sedmera krkavců mám třeba také dost ráda je Láska na vlásku (2014). Té svědčí inspirace oblíbeným příběhem Marka Twaina „Princ a chuďas“. Hlavní hrdina je sympaťák, má to krásnou přírodu, magické efekty tam nenajdete a i ti záporáci nejsou až takové komické figurky. Dobře se mi na to kouká. Tyhle čtyři zmiňované se přiznám, že si pouštím každý rok. Mám je dokonce uložené na disku a pouštěla jsem si je i mimo Vánoce. Na nemoc je to velmi uklidňující koukání. V podstatě mám i ráda toho Korunního prince. Teda... hlavně kvůli Děrgelovi a také faktu, že jsme na to koukali s kamarády a bavili se u toho bezvadně. V Zapovězeném lese jim tam žije zlý čaroděj Kruciatus, který si v podstatě pěstuje obrovskou hůlku. Harry Potter, ehm ehm. Toť k tomu přibližování světu a fantasy. Pro pochopení dalších věcí byste prostě museli vidět kamarádovu přednášku "České pohádky a Pán Jeskyně" na Festivalu Fantazie 2017...
České pohádky a Pán Jeskyně
Matěj Kondáš "Porty"
2049 P, N, 1h , - 15:00h / Sokolovna - Místnost 33 S
Naprosto zábabová přednáška, která vznikla spontánně během sledování pohádek. Co když vezmete klasickou pohádku a začnete ji komentovat jako Pán Jeskyně? Proč mají princové postih na inteligenci a kdy si papundeklový drak hodí kritický neúspěch?
... anebo být u jejího vzniku s námi. PS: Byl to naprosto parádní pohádkový víkend. Díky Porty!
Po shlédnutí letošní Princezny a půl království a následně druhého vidění pohádky Čertí brko mi došla ještě jedna věc. Proč v těch dnešních pohádkách zlej často znamená úplně blbej, rádoby vtipnej či prostě směšnej? A proč taková postava musí být pomalu v každé pohádce? Princezna a půl království (2019) má například krále Egona, Čertí brko (2018) ševce a starostu Pytlova, Korunní princ (2015) má prince Karla a jeho poskoka Pakostu, Tajemství staré bambitky (2011) má rádce Lorence a Ference, Zázračný nos (2016) má mistra Floriána atd. Proč jsou ti záporáci často takoví šašci či nekňubové? Kam se vzal padouch ve stylu Mrakomora (Radoslav Brzobohatý - Prince a Večernice) či Skeletona (Karel Roden - Pták Ohnivák)? Já bych ráda taky někdy padoucha, kterého se děti budou bát a dospělí ho třeba i milovat. Stále budu fandit dobru, ale klidně si v pohádce oblíbím i zápornou postavu pokud bude mít charisma a mozek (třeba jako mám ráda Darklinga/Temnyje z Grishy víc jak Alinu s Malem). Tím pádem se na něj bude dát koukat. Tenhle archetyp úlisného ňoumy už mi asi slušně leze na nervy. Čím jsem starší, tím je to horší. Dnešní pohádky přervávají tvůrci vtípkama natolik, že i když je to koukatelný, tak to není moc kouzelný. Bohužel někdy to ani koukatelný není. Slíbenou princeznu mi zachraňuje jen Jan Cina a Kouzelníka Žito mi nezachránilo už nic.
Vůbec nic nemám proti pohádkám s modernějšími prvky (třeba právě ten pekelnej úřad a volby v Čertím brku 👍) a tak, jenže bohužel mi přijde, že se u nás netočí nic jiného 😟 a já bych tak děsně ráda spíš nějakou klasiku. Vždyť i tam by se mohla statečná princezna rozhodnout, že vyzraje nad krutým čarodějem a bude tak hodná a vezme s sebou za dobrodružstvím toho Honzu z podhradí. Však i taková Maruška bere osud do svých rukou, stejně tak Bohdanka. Ani jedna nečeká, že je zachrání nějaký princ. Pomůžou si sami. Maximálně jim díky jejich dobrotě a laskavému srdci pomůže nějaká ta kouzelná síla. I ta naše Popelka ve Třech oříšcích svobodně lítá po lesích, jezdí na koni, střílí z kuše... nesedí doma u plotny. Jen by to v těch pohádkách chtělo zloducha s mozkem, žádné děsné efekty, pořádnou hudbu, obsazení, střih, kostýmy a prostředí.
ANOTACE: Středoškoláci Adam a Martin vyrůstali u prarodičů v Praze. Teď se ale stěhují na maloměsto, k otci kriminalistovi, který se k nim léta nehlásil. Cestu k sobě s tátou hledají dost těžko, navíc si musí zvykat na novou školu a ne vždy kamarádské spolužáky. Než se ale stihnou trochu zabydlet, městem otřese starý zločin, na který se málem zapomnělo – v lese najdou tělo roky pohřešované dívky Sáry. Další vražda na sebe nedá dlouho čekat, a co hůř, s tou první zcela očividně souvisí. Mezi lidmi v městečku propuká nervozita a strach. Je totiž více než jasné, že vrahem je někdo z jeho obyvatel…
MOJE POCITY A DOJMY: Na úvod musím říct, že obdivuji každého, kdo něco napíše. Také mi přijde nutné zmínit, že se jedná o autorovu prvotinu. Nicméně i když se mi Pamatuj na smrt nečetlo úplně nejhůř, naprostá bomba to nebyla. Knihu bych označila jednak jako slušnou prvotinu, ale také jako velmi průměrné české YA krimi.
Hlavním vypravěčem je skoro sedmnáctiletý Adam Rajner, který se se svým mladším bratrem Martinem musí přestěhovat k otci kriminalistovi, kterého oba nenávidí, protože je jako malé odložil k prarodičům a 12 let se o ně nezajímal. Adam nám v ich-formě vypráví stěhování z Prahy do městečka Tišiny, o sžívání se s novým prostředím a také o vztahu s problémovým patnáctiletým bratrem Martinem a o v podstatě neexistujícím vztahu s otcem Tomášem, kterého mají jinak v městečku rádi. Jak se dozvíte z anotace, tak ještě než si oba kluci stačí zvyknout na nové prostředí, městečkem otřese nalezení těla dva roky pohřešované dívky a Adam se začne o tento případ zajímat.
Co mě na knížce opravdu hodně vytáčelo, bylo neustálé nazývání postav jménem a příjmením. Pokud čtu knihu od českého autora, z českého prostředí, a jelikož je to YA krimi tak cílovou skupinou jsou náctiletí čtenáři, je potřeba tomu knihu prostě uzpůsobit. Musela jsem se sama sebe ptát, proč Hana není někdy Hanka, Marek není Mára. Bylo by to mnohem přirozenější. Kamarádi si přece často dávají přezdívky, anebo jeden o druhém mluví se zdrobnělinami. Já také svým kamarádkám říkám například Péťo & Míšo a ne Petro K***** a Michalo M*****. Stejně tak o nich mluvím před jinými lidmi.
Také jsem se musela ptát proč je matka jedné z vedlejších postav zmiňovaná jako Anna Singerová a ne "paní Singerová" či "Sářina máma", to samé platí u jednoho z vyšetřovatelů. Přece u policie a kriminalistů jistojistě mají nějaké hodnosti. Stačilo by tedy postavu místo křestního jména a příjmení nazvat policejní detektivem plus příjmením. Tím, že autor u všech postav používá kombinaci křestního jména a příjmení, mi přijde jakoby je všechny stavěl na stejnou úroveň. Navíc to na mě celkově působí jednak nepřirozeně a jednak to ve mě vyvolává pocit odtažitosti. Zvláště u těch náctiletých. Je to takové neosobní. Přesně takové mi tím pádem připadaly vazby mezi postavami. Jako kdyby si všichni drželi od sebe odstup.
Ke jménům bych ještě chtěla dodat, že kompletní pojmenovávání lidí, kteří nejsou pro příběh důležití a později tam nevystupují, je úplně zbytečné. Stačilo by křestní jméno. Mně tedy absolutně nezajímalo, že se nějaký kluk z příhody v minulosti jmenoval Kryštof Kodet, anebo Aleš Pehal (ano, ty jména jsem si poznamenala). Rušilo mě to a začalo mě to neskutečně rozčilovat. Tato vypěstovaná alergie pak zbytečně odváděla mojí pozornost od hlavní dějové linky.
Další věcí je jazyk knihy, který mi místy opravdu nezapadal do příběhu. Dávno mi není náct, takže bych na jednu stranu mohla říci, že v podstatě nevím, jak dnešní teenageři mluví. Na druhou stranu se stranu mám mezi svými kamarády dost náctiletých a také jsem zhruba půl roku učila na ZŠ. Tím pádem mohu jistě říct, že náctiletý vypravěč určitě nepoužívá výrazy jako: skrumážemi studentů, školometně, jadrně, naďurděnější, pevný sochor hněvu. Tahle slova tam podle mě absolutně nepatřila. Vyčnívala. Opět na mě tedy působila velmi nepřirozeně. Takto nemluví ani moji vrstevníci, tedy v podstatě téměř třicátníci.
Vlastně se nemohu rozhodnout, jestli na mě hrdinové působili reálně, či ne. V zabrání se do příběhu mi překážely výše zmiňované věci, které mě rozčilovaly, a také nedostatečné vykreslení vedlejších postav, které mě tím pádem vůbec nezajímaly. Vzpomenu si akorát na některá jejich jména a to je tak vše. Nebyla jsem schopná mezi nimi pořádně rozlišovat. Nebyly to pro mě živé lidské bytosti, ale jen jména s příjmením. Čímž se opět vracím ke zmiňované neosobnosti a odstupu.
Nedokázala jsem se do příběhu pořádně dostat. Přišlo mi, jako kdyby autor jen tak kroužil na mělčině, místo aby šel pořádně do hloubky. Aneb... proč je Adam tak vznětlivý? Proč Martin tolik holduje alkoholu a cigaretám? Proč se chytal špatné party? Ano, je tam ta jejich minulost s únosem, tragickým osudem jejich matky a otcem, který je odložil, ale to mi prostě nějak nestačilo. Chtěla bych pořádnější backstory. Navíc... proč Adama tolik zajímají vraždy v městečku? Je to kvůli tomu, že jeho děda byl kriminalista? Nebo se snad podvědomě chce zavděčit otci, který ho nezajímá? Vždyť tu dívku ani neznal. Stejně tak nemohl pořádně znát oběť druhé vraždy. A co ostatní postavy? Jaké jsou jejich motivy? Proč byl vrah takový jaký byl? Co ho vedlo k jeho krutosti? Jak ho v tomto ovlivnil jeho život a rodinné zázemí?
K otci se oba kluci stěhují v polovině srpna a kniha vrcholí o Halloweenu, což je 31.10. Děj knihy tedy proběhne za dva a půl měsíce. To je příliš krátká doba na vytvoření vazeb s místními obyvateli (což by mohlo vysvětlit potřebu Adama vyřešit, co se stalo) a na napravení vztahu s otcem. S otcem, který v jeho životě nebyl posledních 12 let. Je to příliš kraťoučká doba a to i přes to, že Adam zjistí, proč je otec dal na starost prarodičům z matčiny strany. Přijde mi to jako strašně krátká doba na to během ní v podstatě otočit o 360 stupňů. Na začátku Adam odmítá jakékoli sbližování s otcem, kterému i říká křestním jménem a pak najednou naprosto změní svůj přístup. Otci začne říkat tati a chce u něj zůstat. Na jednu stranu by se dalo argumentovat tím, že Adam pochopil otcovi důvody, na druhou si ale myslím, že lidé (a obzvláště ti mladí) jsou mnohem složitější bytosti a nepřimějeme se najednou naprosto změnit své postoje. Téměř sedmnáctiletý kluk v této situaci by se s tím měl nějakou dobu prát a cestu k otci si hledat pomalu a postupně. Dva a půl měsíce na to prostě nestačí. Časový úsek, ve kterém se příběh odehrává, bych tedy podstatně natáhla. Vložila bych tam nějaké časové skoky. Pak by mi to všechno, včetně Adamova zájmu o vraždy, dávalo mnohem větší smysl.
Romantiku v této knize nehledejte. Osobně jsem vůbec nepochopila, proč tam byla nastíněna milostná linka s jednou z dívek. A to včetně jedné intimní scény. Z postav jsem necítila žádnou chemii či přitažlivost, žádné porozumění či souznění. Nic jiskrného. Spíš to na mě působilo strojeně, uměle, ploše... Tento prvek bych s radostí škrtla a vůbec nic by se příběhu nestalo. Přišlo mi to tam úplně zbytečné. Možná se zahrnutí romance zdálo autorovi jako nutná věc, ale mě osobně to nepřišlo povedené a uvěřitelné.
Stejně tak tato kniha pozbývá pořádnou dynamiku. Na očekávanou zápletku si musíte celkem počkat, ale ani pak mi nepřišlo, že by mě měla dostat do kolen. Vraha jsem bohužel odhalila velmi snadno a velmi rychle. To navzdory tomu, že tam podle mě opravdu chybí hlubší vykreslení obyvatel městečka. K odhalení pachatele mě stačilo uvědomit si jednu jedinou prostou věc, která mě napadla ihned. Holt... je to young adult krimi. I když si stejně myslím, že jsem četla YA knihy s kriminálními zápletkami, které byly velmi propracované. Dalo by se tedy jít do větší hloubky i tady.
Bohužel na mě emočně příběh nezapůsobil. Připadalo mi, jako když to vše sleduji z dálky, jako kdyby za sklem, a nejsem součástí příběhu. Tím pádem to na mě nemělo ani emoční dopad. Chtělo by to rozptýlení příběhu do delšího časového období. Pak by byl prostor pro postupnou změnu vztahu Adama k otci, čas na vybudování vazby ke spolužákům a také romantického vztahu s jednou z dívek, lepší vykreslení vedlejších postav a tedy i prostor pro vysvětlení Adamovy potřeby případ vyřešit.
Nejvíce mě bavilo číst konečné vysvětlení samotné detektivní zápletky. Tu bych si uměla představit jako obsah jedné epizody nějakého kriminálního seriálu. I když byla snadno rozluštitelná, tak nebyla úplně nezajímavá. Jinak bych zapracovala na stylu vyprávění a vykreslení postav a vztahů mezi nimi. To se podle mě autorovi moc nepovedlo.
--- POZOR SPOILERY ---
Uvítala bych, kdyby únosce z prologu knihy nebyl nikdy dopaden a mohl by tedy za vraždu Sáry. Dávalo by mi pak i větší smysl to, že otec kluky na 12 let opustil. Důvodem pro jejich nucený návrat k němu by mohlo být chatrné zdraví prarodičů, a tedy jejich neschopnost se nadála o dva náctileté kluky starat. To by mohlo jako pádný důvod stačit. Pokud ne, nebála bych se přistoupit ani k variantě smrti jednoho z prarodičů či obou. V tomto případě by těžko mohl čtenář něco namítat. Přišlo by mi to tak více zamotané.
Vraha jsem odhalila jednoduše tak, že jsem si položila otázku: Proč by detektiv, který roky usilovně pátrá po Sářině vrahovi, najednou všechno vzdal a oběsil se? Kvůli nevyřešení případu? To pochybuji. Spíš to vyřešil. Zjistil, kdo je vrah a nemohl s tím žít. Logicky mi tedy došlo, že to byl jeho vlastní syn. Došlo mi to o stovky stránek dříve než hlavnímu hrdinovi.
--- KONEC SPOILERŮ ---
Za knihu k recenzi děkuji YOLI ❤, Knižnímu Klubu a Euromedia.
ANOTACE: Tamar sní o tom, že se stane herečkou. Clea na divadle a filmových natáčeních vyrostla. Jednoho deštivého srpnového dne obě začínají studovat prestižní divadelní program na škole Norra Latin ve Stockholmu. Chodí do stejné třídy, ale žijí zcela rozdílné životy. Tamar opustila svou rodinu i své přátele a odstěhovala se do nového města, kde zjišťuje, že na své škole nezapadá. Clea ve Stockholmu bydlela už od narození a v kolektivu zcela samozřejmě zaujme pozici na vrcholu sociální hierarchie. Starobylá budova ale skrývá mnohá tajemství. V době, kdy Norra Latin byla ještě školou pouze pro chlapce, se v aule při inscenaci Snu noci svatojánské odehrála tragédie - jeden z učitelů zemřel a jeden z mladých herců beze stopy zmizel. Dnes se o nich vypráví městská legenda. Co je pravda a co fikce? Co se tu noc před skoro sedmdesáti lety stalo? A co číhá ve stínech gymnázia?
MOJE POCITY A DOJMY: Na této knížce mě ihned upoutal fakt, že autorka je ze Švédska a také si vybrala pro dění svého příběhu hlavní město Stockholm. Je vždy osvěžující číst něco, co nenapsal anglicky mluvící autor a co se neodehrává v USA 🙂👍. Stejně tak mě upoutalo divadelní prostředí a příslib staré záhady.
Neobvyklý název Norra Latin získala kniha po stejnojmenné budově ležící v centru Stockholmu. Zajímavým faktem je, že autorka si tuto "střední školu" (dnes budova slouží jako konferenční centrum) i budovu její knižní konkurenční akademie detailně prošla a zasadila tak příběh do skutečného a jí známého prostředí. Stejně tak se snaží až k vám do obýváku přenést i celý Stockholm 😁. Zmiňuje v knize spoustu ulic, parků a dalších míst. Bohužel, jako českému čtenáři vám to asi nic moc neřekne. Já Stockholm navštívila jednou na chvíli, takže jsem si zavzpomínala na místa, na kterých jsem byla (i když si nepamatuji názvy), a to je tak vše. Po čase mi to neustále zmiňování názvů ulic i celkem lezlo na nervy 😐. Pro příběh totiž nejsou ta jména vůbec podstatná. Už toho tam bylo až moc. Ocení to vážně možná akorát ti, co ve Stockholmu žijí a mají ho zmapovaný.
Mimochodem, pokud příliš neovládáte angličtinu, můžou vám překážet občas použité anglické věty. Chápu, že původní text knihy je ve švédštině a že ve Švédsku a dalších skandinávských zemích je naprosto běžné umět výborně anglicky už na základní škole, takže autorka zakomponovala angličtinu, stejně jako ji běžně používají švédští teenageři, jenže českého čtenáře to může třeba rušit. Mně konkrétně tedy ne, ale jiné ano. Možná by bývalo bylo dobré dodat do knihy poznámky překladatele 😄.
A teď k postavám a ději. V této knize najdete dvě hlavní náctileté hrdinky, Cleu a Tamar. Příběh je tedy vyprávěn ze dvou úhlů pohledu. Tamar i Clea sní o herecké kariéře, ale jejich životy jsou diametrálně odlišné. Zrovna tak nebývá problém od sebe rozlišit jejich vyprávění. Postavy se vám nemusí nutně líbit, ale nedá se jim upřít, že jsou velmi živé.
Clea žije celý život ve Stockholmu s matkou, která je známkou herečkou, a má za sebou již zkušenosti se hraním v seriálech a reklamách, zatímco Tamar se kvůli škole do hlavního města teprve stěhuje. Zrovna tak je Clea tou "IT girl" 😄, která moc dobře ví, jak vypadá popularita. I když je jí teprve patnáct let, tak jí nejsou cizí večírky se spoustou alkoholu a ani sex 🙄. Její matka je také díky natáčení a hraní v divadle často pryč. A v tomhle momentě prostě musím zmínit, že mi kniha v jistých ohledech velmi připomínala knihy a poté i seriál Gossip Girl/Super drbna. No, ne úplně dobrý příklad pro mladistvé. 
Cleiným objektem zájmu je její spolužák Tim. Tim je syn slavného herce a bohéma, který je zároveň bývalým spolužákem matky Cley. Tim je otcem zanedbávaný a zajímají ho jen drogy, alkohol, párty a sex... no a taky nic nedělání 🙄. Nedejbože, aby se po něm chtělo nějaké úsilí. Ke Clee se navíc chová naprosto příšerně. Tima jsem v podstatě spíše nesnášela, i když se dá pochopit, že k tomuto chování ho vedlo její dětství a celý jeho život s otcem, který se nestará, a matkou, která o něj nestála a raději si šla pořídit nového perfektního manžela a nové perfektní děti. Kdo mě ale štval ještě více, byla Clea. Clea, která nechtěla být "Clea bez Tima". Jako kdyby jí tenhle vztah přinášel něco dobrého. Jejich romance byla tedy maximálně toxická. Toť vše."Člověk si přeje být milován. Nesplní-li se mu to, chce být obdivován, a nesplní-li se mu ani to, chce být obáván, v dalším případě nenáviděn a proklínán."
Druhá hrdinka, Tamar (vím, že je černovláska jelikož jí hned na začátku Clea popisuje, ale já si jí nějak představovala spíš světlovlasou. Nicméně si kdyžtak tuto herečku představte s černými vlasy 😁), je normální holka, která přichází do školy oproti Clee a Timovi z chudších poměrů, nicméně z milující a podporující rodiny. Pomalu si tedy zvyká na život ve velkoměstě a snaží se vypořádat se spolužáky, mezi které se jí nedaří snadno zapadnout, studiem a také s podivnými událostmi. Mimochodem, je také od začátku zamilovaná do Cley, takže je vknize LGBTQ+ motiv. Nijak mě to tam nerušilo.
Mimochodem, kromě Tima byl pro mě děsnou postavou také jejich učitel herectví Olle. Panebože 🙄😫. Ten chlap byl místy fakt na zabití. Nechápu, jak si učitel může dovolit před celou třídou probírat to, že se Tamar nedaří mezi spolužáky zapadnout a takto jí ponižovat. Stejně tak vůbec neuměl pracovat s Timem. Taky se o něj mohl zajímat a snažit se mu pomoci. Alespoň popovídání s ním by ho nezabilo. Byla jsem ráda, že mu to Tamar na konci hezky vytmavila 👍.
"Divadeláci nepařili, aby se zlili, ale zlili se, aby vypadali dekadentně, světaznale a nádherně tragicky."
Musím říct, že dějová linka Tamar mě zajímala více než ta Cley, i když se nakonec velmi propojují a ústí v jeden komplikovaný příběh. Kniha začíná úryvkem, ke kterému se v závěrečné části opět vrátíte a tentokrát i s následným pochopením všech událostí a souvislostí. Příběh mi připadá šikovně zamotaný, i když mi v tom závěrečném vysvětlení něco stejně chybělo.
Na knize mě kromě hlavní magické záhady hodně bavilo prostředí divadla a herectví 🎭. Líbilo se mi propojení se Shakespearovým Snem noci svatojánské. To na tom bylo nejlepší. Ocenila bych více záhady s Pukem, Erlingem a maskou, také tedy více divadla, no a méně teen drama a toxického vztahu Cley a Tima. Autorka sice vykresluje živé postavy a jejich problémy, jenže mě taková ta zlatá mládež bohužel už dávno v knihách nebaví. Knížka mi tedy přišla jako taková divadelní Gossip Girl.
Klidně bych brala, kdyby kniha byla místo YA prostě knihou pro dospělé a hrdinové byli třeba na vysoké herecké škole. Nápad je to krásný, ale dalo by se z toho vytěžit mnohem více. Mohlo by to být mnohem temnější a stejně tak by kniha pak mohla obsahovat i peprnější scény. Navíc by mi ke starším postavám i lépe seděl ten Shakespeare.
"Jsem tulák noci, samý žert a vtip."
Příběh se mi četl celkem snadno, ale lepší by prostě bylo, kdyby byl zpracovaný se staršími postavami a tedy i pro starší čtenáře. Pak by to byla pecka. Nějak mi prostě neseděl příběh k věku hrdinů. Asi už jsem prostě stará. Jinak to bylo fajn počtení.
Takže už pár let koukám snad na všechny romanťárny od Hallmarku a Netflixu, a to zejména ty vánoční. Viděla jsem toho přibližně už tunu, takže mě letos přirozeně napadlo sepsat vám ty, ke kterým se ráda vracím či vracet budu.
Takovou klasikou pro mě už je film A Princess for Christmas (2011), známý také jako Princezná pod stromček či Bláznivé Vánoce. Je to prostě romantický film obsahující fiktivní království někde v Evropě, zámek, spoustu sněhu, vtipné scény a Sama Heughana (Outlander). Také tam hraje Katie McGrath, kterou mám moc ráda od dob kdy hrála v seriálu Merlin. Tenhle film je moje srdcovka.
Mezi mé oblíbence, které jsem také viděla několikrát patří mnoho let filmy A Christmas Kiss 1 (2011) & 2 (2014). V podstatě u obou jde o to, že na sebe hlavní dvojice narazí, políbí se... a je vám jasné, jak to bude dál. Přijdou komplikace, ale nakonec i happyend. Brendana Fehra z jedničky můžete znát z Roswellu. Elisabeth Harnois, která hraje ve dvojce, znám já třeba z bezvadného seriálu Point Pleasant.
A Christmas Prince (2017) je moje láska z Netflixu. Jednička byla úžasná. Ty Vánoce co vyšla jsem jí viděla několikrát. Mám moc ráda Rose McIver, kterou znám z Masters of Sex, Once Upon a Time a pak hlavně z iZombie. Dvojka The Royal Wedding (2018) se mi nelíbila sice tolik, ale také byla fajn. No a na trojku The Royal Baby, která by měla být 5. prosince, se určitě podívám.
Vanessa Hudgens teď na Netflixu taky frčí. Už si zahrála ve dvou vánočních filmech od nich. Prvním je loňský The Princess Switch (2018) u kterého bychom se měli za rok dočkat pokračování. Letos se k němu přidal The Knight Before Christmas (2019), který také můžu vřele doporučit.
Na Netflixu můžete také mrknout na Christmas Inheritance (2017) s Elizou Taylor (The 100) nebo na The Holiday Calendar (2018) s Kat Graham (The Vampire Diaries)
Další mou oblíbenou herečkou je Jessica Lowndes, takže přirozeně mám ráda i vánoční filmy s ní. V A December Bride (2016) získá nejdříve falešného snoubence, ze kterého se pak vyklube snoubenec opravdový. Viděla jsem to několikrát. Dále se mi líbily i filmy Merry Matrimony (2015), kde je hlavní hrdinka okolnostmi donucena spolupracovat s bývalým přítelem. No, a jak se říká "stará láska nerezaví" tak přesně to se stane v tomto filmu. Třetím filmem je Christmas at Pemberley Manor (2018), kde se plánovačka událostí Elisabeth Bennet snaží přesvědčit majitele kouzelného sídla, Williama Darcyho, aby ho ještě neprodával a naopak tam uspořádal Vánoční událost.
Jak je zřejmé z názvů, tak tady jde o filmy, kde je vždycky nějaká ta královská rodina. Opět s mými oblíbenými herečkami. První je Bethany Joy Lenz, která hraje v Royal Matchmaker (2018). Bethany jsem si oblíbila před mnoha a mnoha lety v seriálu One Tree Hill, kde taky úžasně zpívala. Parťáka jí v tomhle filmu dělá Will Kemp, kterého znám z Reign.
Jako druhou tu mám Merritt Patterson, kterou znám ze seriálu The Royals a ještě předtím ze seriálu Ravenswood, a to rovnou ve dvou filmech. A Royal Winter (2017) jsem si také pouštěla už několikrát. Rozhodně v roce 2017 a loni také. Christmas at the Palace (2018) jsem zatím viděla akorát 1x loni, ale myslím, že se k tomu filmu vrátím. Tedy pokud to s přílivem těch nových stihnu.
Po tomto výběru je vám asi jasné, že mám své oblíbené herce, ale také to, že pokud mi dáte fiktivní zemičku někde v Evropě, fešného prince, nějakou tu Američanku a Vánoce tak jsem naprosto spokojená. Takových filmů jsem viděla spoustu, i ty nevánoční. Kdybyste chtěli další takovou královskou romantiku tak další jsou tady a to si pište, že jsem je viděla všechny 🤣😂.
The Mistletoe Promise (2016) je o dvou lidech, kteří jsou na Vánoce single a tak uzavřou dohodu, že si budou dělat partnery na vánoční večírky. Samozřejmě, že to skončí tak, že se do sebe zamilují. Jak vidíte tak kromě královských filmů miluji také příběhy, kde se dva domluví na předstírání, že jsou partneři.
Film A Cinderella Christmas (2016), který jsem také viděla nejméně 3x, přesně splňuje mou oblíbenou klasickou zápletku "jsme si souzeni" a " tu bych nepřehlédl", ale "jakmile má masku tak jí nepoznám".
A Sweet Christmas (2019) je letošní novinka s Adelaide Kane. Tahle slaďárna s pečením mě fakt bavila. Ráda si to pustím znovu.
Vypněte o Vánocích mozek a kromě pohádek v televizi si užijte trochu té předvídatelné romantiky 😉. Žádné velkodílo to není, ale určitě si u toho odpočinete a získáte takový ten příjemný pocit pohody 🙂. Alespoň proto já na tyto filmy koukám.
