Řekla bych, že jedním z problémů je prostě péče, která jim je věnována. Každý rok v podstatě na Vánoce vychází 2-3 nové pohádky, místo toho, aby natočili jednu a pořádně. Tipuji, že za bývalého režimu to byla jedna z věcí, která se dala v podstatě celkem bezpečně točit a dali si na tom řádně záležet. Sama dlouholetá dramaturgyně Marcela Pittermanová, která spolupracovala na desítkách pohádek v Česku i zahraničí mluví o tom jak "[po] válce vznikla Pyšná princezna a ta stanovila určitý profesionální limit. Svou roli v tom sehrál i nástup komunistické strany, která vymezila, co je třeba v pohádkách zdůrazňovat." (magazin.aktualne.cz) Doporučuji přečíst. Začala jsem to celé číst v momentě, kdy jsem měla kus tohoto článku sepsaný a ta paní říká spoustu pravdivých věcí. Mluví tam třeba o natáčení Třech oříšků pro Popelku a říká, že když jim Němci špatně postavili sál a nechtěli to předělat, protože to je přece jen dětský film tak "Celý štáb mohl zešílet, protože to se u nás nikdy nenosilo, aby někdo řekl, že to pro děti takhle stačí." Žít v tom bych nechtěla ani za zlatý prase, ani za milion, ani za nic... ty zrůdnosti na 250% odsuzuju, ale musím uznat, že točit pohádky a filmy pro mládež prostě v té době zjevně uměli. Jinak by ty pohádky a filmy  (jako například S tebou mě baví svět (1982) a Ať žijí duchové (1977)) nemohly být populární do dnes. Také na tom asi úplně nešetřili. Dneska by klidně mohli vložit peníze do jedné kouzelné pohádky než do několika průměrných snímků. Také ti, co dříve hráli, točili, skládali hudbu už nežijí (třeba jako Petr Hapka, který složil neskutečně krásnou a děsivou hudbu k Panně a netvorovi (1978) nebo třeba Karel Svoboda, který dělal na Třech oříšcích pro Popelku (1973)), anebo jsou staří a už to nedělají, či jednoduše nemohou hrát prince a princezny. U těch herců to tolik nevadí, protože jistě máme spoustu talentovaných mladých lidí. Nicméně nová krev, která by napsala kvalitní scénář spíše asi neexistuje.

Světlou výjimkou je takový Jirka Strach jehož Anděl páně 1 (2005) & 2, přičemž dvojka je poměrně nová (2016), jsou prostě prvotřídními pohádkami. Stejně tak bezvadnou práci odvedla Alice Nellis na pohádce Sedmero krkavců (2015). Ta je mimochodem moje oblíbená, i když tu starší filmovou (1993) jsem si zas až tak nezamilovala. Byť to má kouzlo a bezvadné obsazení. Jen mám z té pohádky vždycky takový splín. Nejdříve jsem si moc neuměla představit Marthu Issovou jako Bohdanku, která by měla být vlastně celkem křehké a pohledné děvče. Jenže Issová nakonec hraje výborně. Umí to prostě s gesty a tak. Navíc má ta pohádka povedenou hudbu, je tam krásná příroda, nejsou tam šílené efekty a ani tuna směšných postav (toho bratra prince ignoruju). Přitom to má i vtip, ale nepřijde mi to tam trapné. Ani fakt, že hlavní hrdina není prvoplánový krasavec mi nevadí. Bylo to osvěžující 😀. Je to pro mně ukázka toho, že i princ či princezna nemusí mít takové ty typické představitele (na první pohled fešák a křehká dívenka) pokud se s tím umí pracovat.