Autor: Hayley Barker | Nakladatelství: KING COOL| Počet stran: 432 | Datum vydání: 21.01. 2019
Anotace: Anglie, blízká budoucnost. Společnost je rozdělena na Čistou britskou rasu a Dreky, spodinu odsunutou do ghett, nucenou pracovat jen za nepoživatelnou stravu a žijící v neustálém strachu, že jim ukradnou děti přímo z ulice a odvezou je do putovního cirkusu, aby tam vystupovaly v představeních, ve kterých jim noc co noc půjde o život.
Jedním z těch dětí je Hošiko, talentovaná dívenka, která se pohybuje po visutém laně jako kočka, jak se jí taky přezdívá. Ben se narodil na opačné straně, je Čistý a syn ambiciózní političky, zapřisáhlé nepřítelkyně Dreků. Jejich osudy se spojí v okamžiku, kdy Ben se svou rodinou navštíví cirkus a propadne kouzlu uhrančivé Kočky. Ani pro jednoho z nich už pak život nikdy nebude stejný jako dřív.
Moje pocity: Kniha Poslední číslo mě celkově bavila. Stala se pro mně příjemným překvapením 🙂. Nejen díky častému střídání pohledů (Hošiko a Ben), které vás drží ve střehu, se to četlo velmi rychle. Pokud vydýcháte nepochopitelnou instalásku tak dostanete příběh plný nenávisti, hrůzy a napětí, který opravdu stojí za to. Citlivější jedinci možná nebudou moc během čtení a po přečtení spát úplně klidně.
"... je potřeba počet Dreků regulovat lepším, účinnějším způsobem."
"Protože je blíž opicím než lidské rase, to je ten důvod."
"Takhle se nakládá s obtížným hmyzem," řekne. "Je třeba ho vyhladit. Rozdrtit."
Drekové mají opravdu strašný život. Pro společnost nejsou nic. Čistí se považují za biologicky nadřazené a jejich cílem je Dreky kontrolovat, regulovat... vyhladit. Nemohu si pomoci, ale v knize vidím nejen upozornění na současnou světovou krizi (terorismus, uprchlíci... atd), ale i čerpání z druhé světové války, konkrétně z Holocaustu. Proč? Nejlépe to za mne řeknou citáty...
Hošiko mluví o zámcích, strážích, zdech nabitých elektřinou a hladovění. Kdo to do jídelny nestihne před zavřením dveří tak prostě nejí. Zrovna tak je někdy zapomínají nakrmit. Pokud jídlo mají tak to je děs a bída.
"Protože vím, že by se mi to nikdy nepodařilo. Tak zaprvé, ty zdi jsou nabité elektřinou. V okamžiku, kdy bych se jich dotkla, by mě to usmažilo na škvarek. A i kdyby nebyly, chytli by mě hned za zdí, a proděravěli kulkami."
Lidé, kteří nejsou v cirkuse, žijí ve strašných podmínkách (hladovění, společné toalety takže někteří chodí na kýbl, nemoci) v ghettech. Vzpomeňte si na hodiny dějepisu a například na Terezínské ghetto. Terezín mám mimochodem v podstatě za humny. Pokud vás toto dosud nepřesvědčilo tak se podívejte na následující citace. V tomto světě mají nejen ghetta a cirkusy, ale i pracovní tábory.
"Tehdy mi řekli, že ublíží mé rodině, že je pošlou do pracovního tábora nebo že je prostě nechají zmizet, jak se to Drekům stává."
"Když dorazím k velkému lomu, na okamžik se zastavím, abych nabral dech. Hluboko pode mnou kutají kámen stovky Dreků, pospojovaní tlustými řetězy okolo kotníků do skupinek po čtyřech. Slyším cinkot jejich krumpáčů. Je tam i pár Čistých, strážní s tasenými paralyzéry pro případ nějakých potíží."
"Všechny odpovědi máme předem sepsané a secvičené a bedlivě nás sledují, abychom náhodou neudělali něco nečekaného nebo nevhodného."
Nacisté zpracovávali vlasy obětí holocaustu do plstí a nití. V knize nic o zpracovávání není, ale Hošiko i Ben najdou několik pytlů plných vlasů. Kromě toho jsou v místnosti také tucty lidských lebek, celá těla či uříznutá hlava v obrovské sklenici. Tyto ostatky lidí z cirkusu jsou tam shromažďovány za účelem aukce.
Rodiče Bena mají v domě navíc VELMI děsivý velký klavír.
Zaslechl jsem ten zvonivý zvuk, proplížil se dolů a pozoroval ji, jak prsty něžně přejíždí po zářivě bílé slonovině. Jedné noci jsem vyslechl jak o něm matka mluví s otcem. "Musel stát hotový majlant," říkal otec. "Nasbírat takové množství zubů. Opracovat je a naleštit, zbavit se všech těch kazů a skvrn."
Teď už jistojistě chápete tu část o neklidném spaní.
Celkově jsem si užila ten koncept. Představa nebezpečného cirkusu je jedinečná a téma rasismu bylo prozkoumáno zvláštním způsobem. Příběh sám o sobě je velmi temný a občas působí děsivě možný.
Hlavní hrdinka, Hošiko, byla někdo, komu jsem fandila. Ta holka má inspirativní vnitřní sílu a laskavé srdce. Nicméně, po setkání s Benem začala být i otravná. Na příběhu mi lezlo na nervy to, že se hlavní hrdinové znají přesně tři dny, ale jsou připraveni pro sebe zemřít. Instaláska jako trám. Interakce Hošiko s Benem byly frustrující. Jeden okamžik vedle sebe spí a drží se za ruce, a druhý den na něj Hošiko řve kvůli jeho původu. Chtělo by to navíc více dialogů mezi nimi. Místo toho, aby autorka napsala, že spolu o všem mluvili, mohla tam dát dialog. Také se mohla více věnovat vztahům mezi obyvateli cirkusu a minulosti Hošiko. Autorka by udělala lépe, kdyby instalásku prostě vynechala. Stačilo by, kdyby se postavy potkaly a postupně seznamovali. Zamilovat se do sebe mohli až v dalších dílech. Říkat si "miluji tě" po třech dnech je totiž ještě méně uvěřitelné než psychotický ředitel cirkusu vraždící svoje zaměstnance pomocí představení. Čistí si totiž nesmírně užívají koukání na smrt Dreků.
Celkově to byla povedená kniha 🙂 se zajímavým příběhem připomínajícím strašlivé období (na které by se nemělo zapomínat) našich dějin 🤢. Jen škoda, že obálka (alespoň podle mně) na první pohled úplně nezaujme. S jinou obálkou, která by mohla více konkurovat dnešnímu young adult trhu, by si kniha jistojistě získala i více čtenářů. Sice se říká "nesuď knihu podle obalu", ale v realitě to tak úplně neplatí a trendy zajímavé obálky jednoduše táhnou.
Proč si knihu přečíst
- drsný příběh
- hodně akce, nebudete se nudit
- přežijete nepochopitelnou instalásku
Proč ji nečíst
- nemůžete vystát instalásku
- máte citlivý žaludek
