Lidé, kteří nejsou v cirkuse, žijí ve strašných podmínkách (hladovění, společné toalety takže někteří chodí na kýbl, nemoci) v ghettech. Vzpomeňte si na hodiny dějepisu a například na Terezínské ghetto. Terezín mám mimochodem v podstatě za humny. Pokud vás toto dosud nepřesvědčilo tak se podívejte na následující citace. V tomto světě mají nejen ghetta a cirkusy, ale i pracovní tábory.

Celkově jsem si užila ten koncept. Představa nebezpečného cirkusu je jedinečná a téma rasismu bylo prozkoumáno zvláštním způsobem. Příběh sám o sobě je velmi temný a občas působí děsivě možný.

Hlavní hrdinka, Hošiko, byla někdo, komu jsem fandila. Ta holka má inspirativní vnitřní sílu a laskavé srdce. Nicméně, po setkání s Benem začala být i otravná. Na příběhu mi lezlo na nervy to, že se hlavní hrdinové znají přesně tři dny, ale jsou připraveni pro sebe zemřít. Instaláska jako trám.  Interakce Hošiko s Benem byly frustrující. Jeden okamžik vedle sebe spí a drží se za ruce, a druhý den na něj Hošiko řve kvůli jeho původu. Chtělo by to navíc více dialogů mezi nimi. Místo toho, aby autorka napsala, že spolu o všem mluvili, mohla tam dát dialog. Také se mohla více věnovat vztahům mezi obyvateli cirkusu a minulosti Hošiko. Autorka by udělala lépe, kdyby instalásku prostě vynechala. Stačilo by, kdyby se postavy potkaly a postupně seznamovali. Zamilovat se do sebe mohli až v dalších dílech. Říkat si "miluji tě" po třech dnech je totiž ještě méně uvěřitelné než psychotický ředitel cirkusu vraždící svoje zaměstnance pomocí představení. Čistí si totiž nesmírně užívají koukání na smrt Dreků.