TYRKYSOVÁ HOLKA & JEJÍ KNIHY

Nejsem překladatelka, i když jsem studovala anglistiku🙂. Neživím se tím, i když jsem několikrát přemýšlela a přemýšlím nad tím, jaké by to bylo. Jestli by mě to opravdu bavilo. Jedna věc totiž je rozumět jazyku a chápat, co se děje, a druhá věc je umět to přenést do jiné řeči tak, aby to nějak znělo😄. Není to vůbec sranda. V podstatě převádíte jednu strukturu do struktury jiné. Neustále musíte hledat ta správná slova, přemýšlet nad tím jak má vlastně daná postava mluvit a často si něco ověřovat. Třeba jak se říká tomu když si připravujete do kuše šipku. Naše vyučující na překladovém semináři nám vždy říkala, že nemáme věřit ani sami sobě, ani autorovi... prostě nikomu 😄. No, tak tady to máte. Mnou přeložené vystřižené scény z Podlého krále. Užijte si je a dejte vědět, co vy na to 😄.

HOLLY BLACK: Když jsem psala Podlého krále a dostala se k části s Podmořím, uvažovala jsem o psaní ve třetí osobě soustředící se na některé postavy stále na souši. Nakonec jsem se rozhodla nechat knihu zcela z pohledu Jude. Zde jsou některé úryvky z té alternativní verze.

Madoc se narodil na bitevním poli. Jeho matka přeřízla pupeční šnůru svým ostřím, zabalila ho do svého pláště, a pokračovala v boji, i když její stehna byla potřísněna krví a její novorozený kvílel jako umírající okolo nich. Vyhrála ten den a mnoho dní poté, ale vždy Madocovi připomínala, že vyhraje, jen pokud si bude pamatovat, že vyhrávání není věčné. Narozen v krvi, jak říkají víly, zrozen ke krveprolití.

Mnohokrát o tom za posledních několik měsíců přemýšlel, stejně jako přemýšlel o tom, co Jude v tu chvíli řekla, uvědomil si, že ho otrávila. Když si nebyl jistý, zda zamýšlela nechat ho to přežít.

Otče, jsem tím, co jsi ze mě udělal.

Madoc se rozhlédne po pracovně, papíry pokrývají podlahu a židle jsou rozbité.

Na svatbě Taryn na ni byl tak naštvaný, tak rozzuřený, poté co zaslechl jí a Nejvyššího krále. Nyní pochopil, že ho nejen přelstila a ukradla korunu jemu přímo pod nosem, ale vedla si mnohem lépe, než by kdy hádal. Na zasedáních Rady, kde ji litoval, se cítil jako starý blázen. Poblázněná dívka, která byla ovlivněna lichotkami pěkného prince a která vyměnila svou budoucnost za sloužení mu. Dokonce si dělal starosti. Přemýšlel o způsobech jak ji dostat zpět na jeho stranu, přemýšlel o strategiích, které by jí umožnili zachovat si důstojnost i kdyby přiznala, že se rozhodla špatně. Představoval si ji uplakanou, se zlomeným srdcem a připravenou na to být opět jeho poslušnou dcerou.

Zatímco ona byla celou dobu u moci, skrývala i ty nejtajnější úsměvy, když vydávala rozkazy, údajně od pošetilého mladého krále. Nechala všechny, aby na ni shlíželi z vrchu a za jejich zády se pravděpodobně velmi hlasitě smála.

Nyní má Jude Podmoří a nepochybně ji mučí, a on musí nějak odložit veškerý svůj hněv stranou a soustředit se na její návrat.

A tak sám sobě slíbí, že jí ukáže, že i když ho dvakrát podvedla, stále je ve vedení on. To, že byl Vrchním generálem dlouho před jejím narozením, má svůj důvod. Získá ji zpět od Orlagh, vynadá jí, a pak ji potrestá, protože jak se může dítě poučit bez potrestání?

Ale když Madoc vstoupí do trůnního sálu, uvědomí si jeho hlavní potíž: Cardan. Nejmladší a nejhorší z Eldredových dětí je stále Nejvyšší král. Bez Jude, která by mu dávala rozkazy, si může dělat, cokoliv chce. Koneckonců mu nemůže nic přikazovat, pokud je zaseknutá na dně moře.
Jak může Madoc přimět Cardana, aby vyjednával s Orlagh když má ze současného stavu prospěch? Jak může přimět toho směšného chlapce cokoli udělat?

* * *

Cardan se prochází zahradami plnými v noci kvetoucích květin. Dotkne se jejich okvětních lístků a sleduje, jak se rozevírají v jeho rukou, cítí bezmocnost. Neměl by proklouznout své královské stráži, ale proklouzne a pohybuje se směrem k blízkému lesu. Šváb ho naučil neslyšné chůzi, a on to poslušně trénoval, trénoval to jako málo co ve svém životě.
Teď se vplíží na skalnaté pobřeží a vykoukne přes útesy na vlny dole. Zírá a zírá, jako by viděl dolů do hlubin, kde drží Jude. Jako by mohl vidět do srdcí těch, kteří ji vězní, a najít způsob jak jim ublížit tak strašně, že budou přinuceni nechat ji jít.

„Pro krále není bezpečné potulovat se sám,“ řekne Puma a vyjde ze tmy tak tiše, že Cardan začne pochybovat o svých vlastních schopnostech. Hlavu jí zakrývá kápě, ale jeden z jejích bílých copů vidí vyčuhovat ven.

„A to jsem si myslel, že mě nikdo neslyšel,“ postěžuje si Cardan.

„Vedl sis velmi dobře,“ řekne Puma, což je snad ta nejhorší možná reakce, jako kdyby byl dítě, které potřebuje povzbudit.

Všichni se k němu chovají takto, jako k někomu, kdo by měl být bohatě chválen za něco, co by se u jiných sotva považovalo za kompetenci. Předtím mu to nevadilo. Těšilo ho to. Bylo to znamení, že se ho báli.

Nyní to nesnáší.

Ale není to špatná připomínka, že pokud ho nikdo nebude nutit, aby byl lepší, bude se muset nutit sám. Což ho nutí myslet na Jude. Její život se pohyboval od oddanosti k meči, přes naučení se umění Stínového dvora, ke snaze přijít na to jak vládnout. Není to tak, že by ve škole v paláci, neviděl, že je chytrá a vážná a absurdně dobrá ve všem na co sáhne. Není to tak, že by ji tam za to nesnášel, není to živý důkaz toho, že jeho královská nadřazenost je stejně pomíjivá jako ranní mlha. Ale netušil, jak děsivé by bylo, kdyby se veškerá ta chytrost a vážnost a dovednost obrátila proti němu.
A uvědomil si, co je potřeba k tomu být takovým. Ne přirozený talent, jak předpokládal. Nebo ano, přirozený talent, ale v kombinaci s brutálním tréninkovým rozvrhem, sebekázní, a sebekontrolou. Není si jistý, že má na to žaludek, a ještě méně srdce.

Dívá se směrem k moři, na nárazy vln.

Je na souši, ale přesto se cítí, jako by se topil.

„V paláci je někdo kdo má informace,“ řekne Puma. „Měl bys přijít.“

„Je to Niccasia?“ Po prvním útoku Podmoří na souš se k ní neměl chovat panovačně, ale ještě není příliš pozdě na to, aby změnil svůj přístup.

Jdi za Nicasiou a okouzli ji.

Odmítá si dovolit všechny ty myšlenky, které následují, odmítá si pamatovat jak se Jude zadrhl dech, když se jí dotkl, jako by touhou. Nebo způsob jakým pevně zavřela oči, jako by nemohla snést vidět toho, kdo ji přiměl se tak cítit.

„Ne,“ řekne Puma. „Je to paní Asha.“

Jeho matka. Na moment, Cardan přemýšlí jestli, Puma ví, kdo je pro něj paní Asha. Samozřejmě, že to ví; je jen příliš diskrétní na to, aby něco řekla.

„Byla ve Věži zapomnění a je poslední osobou, která mluvila s Jude předtím než zmizela.“ Puma se na něj soucitně podívá. „A bude se zodpovídat pouze vám.“

„V tom případě,“ řekne, „Slyšel jsem, že se říká, že by se dáma neměla nechat čekat.“

* * *

Když vstoupí do salonu, Cardanova první divoká myšlenka se týká jeho mapy hvězdné oblohy, poslušně vytvořené královským astrologem po jeho narození. Napůl očekává, že mu paní Asha řekne, jak nezpůsobilý je pro pozici ve které se nachází, jak lord Baphen řekl, že bude zkázou pro trůn a monstrum.

Čekal na někoho, kdo řekne, že je nezpůsobilý od chvíle, kdy mu na hlavu byla posazena koruna. Ale, samozřejmě, toto není něco, co by lidé říkali Nejvyššímu králi do tváře. Říkají to pouze za jeho zády.

Paní Asha to také neřekne. Jen se zdvořile usměje.

Než ji Eldred zamkl, Cardan se zoufale snažil upoutat její pozornost. Vzácná chvála z jejích rtů jen zvyšovala jeho hlad. A ačkoli uplynulo mnoho let, zjišťuje, že není tak imunní, jak doufá.
Na sobě má temně fialové šaty, její obličej je pomalovaný, a v jejích špičatých uších jsou dokonce i jemné zlaté kruhy. Její rohy září po nedávné aplikaci sladkého oleje. Očividně šla před příchodem do paláce za přáteli. Očividně se celá vystrojila jen kvůli audienci u něj.

„Matko,“ řekne a kráčí k ní. Jeho ocas šlehá sem a tam, podkopává jeho snahu o lhostejnost.

Vstane z pohovky a zlehka se ukloní. „Zajímalo mě, jestli se ocitnu v nemilosti.“

Stydí se za to, kolik důvodů jí dal k tomu, aby nad tím přemýšlela. Konec konců, nepustil ji z Věže. Nemyslel si, že by mohl. Vůbec se nepovažoval za Nejvyššího krále. Ale neexistuje způsob, jak to vysvětlit, a i kdyby našel cestu, byla takovou matkou, která by na podřízenost pravděpodobně reagovala divoce.

Lépe když zůstane nejistá.

„A přesto sis stále vyžádala mě a pouze mě,“ řekne. Hledá útočiště ve známé povýšenosti.

Paní Asha se na něj usměje novým způsobem, trochu jako predátor, který se chystá zaútočit. „Tvá senešalka mi nabídla útěk z Elfhame. Ale je pryč. A tak jsem přišla zjistit, jestli máš pro mě nějaké milosrdenství, ke kterému bych se upnula.“

Její slova bodají. Mají to v úmyslu. Ale on je odborník na vstřebávání úderů a jejich nevracení. „Doufám, že se mě nechystáš požádat o své staré pokoje v paláci. Obávám se, že jsem zapálil.“
Vzpomíná si, jak ležel na posteli ve starém pokoji a na ostrý, na žhavý hrot šipky z kuše, který škrábl jeho bok, vůni vína rozlitého všude kolem a křičící dívku.

A pak Jude.

Paní Asha znovu promluví, ale pro něj je těžké se soustředit. Uvědomí si, že nechce hrát tuto hru, jemu kdysi tak známou. Nemá zájem o výměnu urážek. Nemá zájem, dokonce, ani chránit sebe.

Přeruší jí v polovině nějakého děsivého malého komentáře ohledně jejího času v paláci. „Jen mi řekni, co ode mě chceš. Šperky? Šaty? Pohodlné panství? To je nudné. Jaký potenciální význam má soutěž v tom, kdo z nás má srdce více jako malá uschlá pecka? Jediné, co chci, je vědět, kdy jsi naposledy viděla mou senešalku. Za to bych ti dal hodně a vyhrožoval bych ti, kdyby to selhalo. Omezme se na první.“

Na chvíli vypadá paní Asha podvoleně, ale pak začne být nedůtklivá. „Vždy jsi měl rozmarnou povahu.“

Připomene se mu panický pocit, že je jí vydán na milost. Nechce jí vyhrožovat, a instinkt mu říká, že pokud ano, možná bude muset za tyto hrozby zaplatit.

Místo toho neřekne nic. Vyčkává. Po chvíli si ona povzdechne a začne mluvit. „Vím toho jen opravdu velmi málo. Podmoří přišlo pustit tvého bratra Balekina z jeho klece. Slyšela jsem Podmořský lid a jejich mokrá, pleskající chodidla na schodech, a jejich podivné hlasy. Slyšela jsem rachot vln stoupajících do kakofonie. Slyšela jsem strážné křičet. A pak přišla ta dívka. Odemkla dveře mé cely a řekla mi, ať jdu.“

„Kam?“ ozve se Cardan.

Jeho matka potřese hlavou, odmítne jeho otázku jako směšnou. „Do schodů. Prošla jsem kolem strážce s vlasy barvy pšenice na podzim, ale nezastavil mě. Nepodívala jsem se mu do tváře. Nebylo tam nic důležitého. Nepočkala jsem, abych se podívala, jestli mě následuje. Byla jsem jen ráda, že jsem volná.“

„Říkala Jude něco?“ zeptá se Cardan. „Cokoliv.“

„Jen, že mě osvobodila kvůli tobě,“ řekne paní Asha, její rty se stočí do úšklebku. „Což pouze ukazuje, jak málo tě zná.“

HOLLY BLACK: Také jsem přemýšlela nad tím, že by tam bylo pár rozdílných pokusů o atentát. Za účelem vyzdvihnutí různých frakcí a jejich touhy po trůnu. Ale nakonec se tam dělo tolik, že jsem se soustředila na Podmoří. Toto je z rozhovoru na začátku knihy, která odkazuje na jeden z dalších pokusů.

„Kdo by chtěl zabít Cardana?“ dumá Puma, jako by to byla záhada.

Odfrknu si. „Myslíš, která z mnoha, mnoha víl by ho ráda viděla mrtvého, není vázána sliby oddanosti koruně?“

„Nebo smrtelník,“ řeknu.

Přemýšlím nad sluhy v Balekinově domácnosti. Nad jejich ztrhaným vzhledem a jak je Balekin nutil tlouct Cardana, nutil Cardana to dovolit. To jistě nemohlo podpořit nic jiného než nepřátelství.

A ten pokus byl lajdácký, způsobem někoho, kdo neznal zbraň dobře. Nebyl důvod k útěku, s Cardanem stále naživu a žádnými strážemi na dohled. Ale místo nabíjení šipek, zcela opustili úkol.

Ledaže by ho chtěli jen vyděsit. Ale nemůžu přijít na to, komu by to bylo prospěšné.

„Možná,“ řeknu.

Přistoupí k pávově zbarvené židli, propracovaně vyřezané a posadí se na ni, jako by nebyla zastrašována tím, že je v těchto místnostech. "Pomysli na toho druhého smrtelníka."

Travič, zajat v kuchyních paláce. Člověk a ani trochu okouzlený. Dostal zaplaceno zlatem a zdálo se, že vypadal, že si myslí, že je velkou ctí pokusit se zabít krále vílí říše. Existuje spousta důvodů se domnívat, že tento pokus o zabití Cardana přišel od Balekina, ale jen málo důkazů.

Šváb okouzlil potenciálního vraha a poslal ho na cestu s prokletou rukou a zmatenými vzpomínkami, akt laskavost, na který jen tak nezapomenu.

THE CRUEL PRINCE - BONUSOVÝ PŘÍBĚH v AJ

THE WICKED KING - VYSTŘIŽENÉ SCÉNY (v originále)

THE QUEEN OF NOTHING - PROLOG A PRVNÍ DVĚ KAPITOLY v AJ

Autorka: Marie Rutkoski | Nakladatelství: Fragment | Počet stran: 352 | Datum vydání: 13.9. 2018

ANOTACE: Některá vítězství stojí víc, než jen velký balík peněz...

Jako dcera mocného valoriánského generála si Kestrel užívá bezstarostného života. Její osmnácté narozeniny se ale blíží a ji čeká zásadní rozhodnutí: buď se přidá k armádě, nebo se vdá.

Když jednoho dne míjí na trhu místo, kde právě probíhá prodej otroků, upoutá její pozornost mladík hrdě vzdorující ponížení, kterému je vystaven. Kestrel se impulzivně pustí do dražby a vyhraje. Vítězstvím však na sebe přivolá kletbu, jejíž následky ji budou stát mnoho.

Zakázané přátelství, které mezi nimi záhy vznikne, se stane nebezpečným nejen pro ně, ale i pro celou zemi. Kestrel – představitelka silného národa dobyvatelů a válečníků, a Arin – otrok z pokořeného národa Herranů, se totiž stanou důležitými figurkami ve vysoké politické hře plné intrik, tajemství a zrady…

MÉ POCITY A DOJMY: Na této knize oceňuji hlavně její prostředí. Příběh se odehrává na poloostrově výrazně připomínající antické Řecko 🌞. Antické Řecko mělo mimořádně vyspělou kulturu v nejrůznějších oborech 🎨, od divadla 🎭, přes vědy jako je například lékařství, až po politiku (bylo kolébkou demokracie). To s nimi sdílí i fiktivní národ Herranů, který byl zotročen bojovnými Valoriány. O Herranech se například říká, že jsou nejlepší léčitelé na světě. Jelikož bylo řecké území od roku 146 př. n. l. součástí římské říše, znamená to, že fiktivní Valoriáni jsou v podstatě Římané. V knize je několikrát zmiňované rozrůstající se impérium, v jehož čele samozřejmě stojí císař. Také často mluví o senátorech. Mají prostě podobné rozvržení moci a zvyky. A koukněte na tu krásnou mapu, která ale bohužel v našem vydání chybí.

"Jenže v očích valoriánské společnosti byla hudba potěšením, které mělo výt přijímáno, nikoli rozdáváno druhým. Mnohým z nich totiž nedocházelo, že to může být jedno a to samé."

Moc se mi líbila zobrazená kultura. Takové věci v knihách mě vždycky baví. Číst o zvycích, tradicích a zvláštnostech různých národů. To jsem si například moc užila v druhém díle Kronik pozůstalých. I tady je spousta takových pěkných perliček. Valoriáni nemají bohy a jsou vychováváni k boji. Hlavní hrdinka Kestrel má jako žena pouze dvě možnosti - buď se vdá, anebo vstoupí do armády, kde bude bojovat po boku svého otce, generála. Toto rozhodnutí musí učinit do věku 20 let. Pro rozrůstající říši je totiž důležité mít dostatek vojáků, ale také ženy, které budou rodit děti. Zajímavé je, že Valoriánské ženy dokonce nosí zbraně i k šatům. Kestrel a další dámy si několikrát přivazují dýku k pasu. Herrané mají naopak bohů několik. Mají boha lží, boha dluhů, boha života a další. Oba národy mají svou vlastní řeč. Mají také své vlastní hry 🎲. Kestrel je přebornicí v Tesácích a žihadlech. Jako milovnice deskovek bych si jí moc ráda zahrála. Strašně jsem si zamilovala jejich specifické pozdravy. Například krátké přiložení dlaně na temeno hlavy je valoriánský pozdrav určený milovaným dětem a dotknutí se třemi prsty hřbetu ruky je herranské gesto vděčnosti za přijatý dar, ale také způsob, jak požádat o odpuštění. Toto bych brala popsané více do hloubky.

"Kdo není svobodný, nemůže být šťastný, a kdo není odvážný, nemůže být svobodný."

O Kestrel jsem slyšela, že je to hrdinka, která používá mozek a plánuje několik kroků dopředu. To, že používá mozek 🙂, se jí upřít nedá, myslí jí to, je to stratég, ale s tím plánováním několik tahů dopředu za každých okolností si nejsem tak úplně jistá. Kestrel se umí dostat i do problémů a nemyslím si, že by to všechno v tomto konkrétním případě měla promyšlené dopředu. Možná umí prostě rychle logicky uvažovat a najít cestu ven. Využijte své dříve nabyté poznatky a přelstí soupeře. Zajímavé také bylo, že neumí šít a porušuje pravidla společnosti hraním na klavír 🎹🎵. Je to zvláštní z jednoho prostého důvodu... u většiny historických věcí, by člověk čekal, že to právě dámy dělávají. Urozené slečny se zpravidla věnují věcem jako vyšívání (vzpomeňte si na Medvěda a slavíka), zpěv, hraní na hudební nástroje, malování. Další zvláštností je, že Kestrel neumí ani uvařit čaj, naleštit si boty či zapálit oheň. Hádám, že na všechno mají asi v armádě otroky, anebo se to naučí až po vstupu do ní. No, já bych řekla, že třeba to rozdělání ohně by měla být základní schopnost pro každého válečníka 🔪. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám bude oheň hodit k boji či k ochraně.

"Ano, je to váš majetek. Ale nezapomínejme na to, že se bavíme také o mém majetku."

Pokud jde o Arina, tak jsem žasla nad tím, že Kestrel klidně tykal. Tykání urozené slečně mi nepřijde úplně v pořádku. 😟🙄😅Jakýkoliv otrok nebo i někdo, kdo se za otroka vydává, by měl držet hlavou sklopenou, jazyk za zuby a říkat jí "má paní". Ano, Kestrel po něm chtěla, aby k ní byl vždy upřímný. Ovšem je zásadní rozdíl mezi upřímností a drzostí. Kdyby Kestrel nebyla laskavá tak už by měl pěkný průšvih. Mohla by ho nechat zbičovat nebo rovnou popravit. A pokud ne ona tak Arin nikdy nemůže vědět, kdo je uvidí nebo zaslechne. Její otec by se s ním vůbec nemazlil.

Pokud jde o další postavy tak Kestrelinu kamarádku Jessu jsem si neoblíbila vůbec. Přišla mi děsná. Samé šatičky, večírky, dohazování a fňukání 👗👠🎆. A ohledně Ronana a náznaky či snahy o milostný trojúhelník můžu říci jedno. Ronan nikdy neviděl Kestrel takovou jaká je, což si uvědomila i sama Kestrel a odmítla ho. Je v tom ukryté takové malé-velké moudro. Chlap, který vám řekne, že zasnoubením s ním by zmizely všechny nepříjemnosti a mohli byste být zase sami sebou, prostě není chlap pro vás! Zbytek vedlejších postav nebyl natolik významný a zajímavý, aby mi některá zůstala v paměti.

Knížka pro mě byla velmi čtivá. Kapitoly jsou dost krátké a ve vyprávění se střídají Kestrel a Arin. Líbilo se mi, že jsme svědky i toho u čeho není Kestrel, která má ale stejně nejvíce prostoru. Na druhou stranu, kdyby to tam nebylo, tak by byl Arin více tajemný. Většina knihy je spíše v klidnějším tempu, pořádně se to rozjede až po 200 stranách. Tam příběh nabere spád. Možná by bylo fajn trochu zpomalit a propracovat to, i když je jasné, co se děje a proč to tak je.

Možná se jako já neubráníte se porovnávání s Jiskrou v popelu, zvlášť pokud to budete číst brzo po sobě. Příběhy mají společné zasazení do prostředí inspirované řecko-římským obdobím. S tím souvisí válečný výcvik, otroctví a špehování. Asi i díky tomu jsem se musela pozastavovat nad jednáním otroka Arina. Porovnávala jsem totiž jeho chování ke Kestrel a chováni Laiy k Eliasovi. Každopádně pokud nevíte, co číst a chcete svět, který vám svými vůněmi a barvami připomene Jiskru v popelu tak tohle je přesně ta knížka, kterou bych vám doporučila.

Tenhle příběh voní jako pomerančový sad🍊🍊🍊, do kterého se budete chtít vrátit. Autorka vás totiž nechá s rozbitým srdíčkem toužit po druhém díle. Myslím, že to jak to skončilo, výborně nahrává druhému dílu, který by mohl být opravdu skvělý.

Na úplný závěr musím nakladatelství Fragment pochválit jejich vlastní obálku. Neskutečně se jim povedla 💗. Vypadá mnohem lépe než obálky zahraniční. To se u nás podle mě jen tak nevidí.

--- POZOR SPOILERY ---

Hned mi bylo jasné, že Arin není obyčejný otrok a před válkou žil život aristokrata a ne sluhy. Vyčíst se to dalo z toho, že ovládal valoriánský jazyk, oblíbenou hru Kestrel, věděl k čemu dříve sloužil Kestrelin obývací pokoj. Bylo jasné, že se mu dostalo náležitého vzdělání a je inteligentní. Absolutně mě nepřekvapilo, že byl do domu nasazen záměrně. Provedli to ale opravdu chytře.

Ohledně toho souboje si hlavně myslím, že si celkem naivně myslela, že jí to otec zbaští. Jemu bylo hned jasné, co se během toho souboje stalo a jak je možné, že Kestrel, která je se zbraněmi spíše nemožná, vyhrála. Strategie by jí šla, ale v boji by neobstála. No a její otec není žádný hlupák. Nějak nevím, co si o její snaze získat jeho uznání myslím. Nějak se mi to nehodí k té mazané hrdince, na druhou stranu je hezké vidět, že má Kestrel i své slabosti. Je to ostatně jenom člověk.

Trochu se bojím toho, aby z toho v dalším díle nebyl milostný trojúhelník mezi Kestrel, Arinem a synem císaře. To by mě vážně zklamalo.

Chudák Arin ani na konci ani netuší, jak to Kestrel vymyslela a co vlastně obětovala 💔. Udělala to výborně. Inteligence na to vyjednávat s císařem jí nechybí. Jen mi to trochu zlomilo srdce.

--- KONEC ---

Autorka: Sabaa Tahir | Nakladatelství: Host | Počet stran: 456 | Rok vydání: 2016

ANOTACE: Své tělo a krev zaslibte Impériu. Srdce si však ponechte.

Sirotek bojující za svou rodinu. Voják bojující za svobodu. Jiskra v popelu je epická fantasy, která se odehrává v brutálním světě připomínajícím Římskou říši.

Laia je dívka z lidu Učenců, který žije pod krutou nadvládou válečnického Impéria. Když je její bratr zatčen za velezradu, nabídnou jí učenečtí povstalci bojující proti Impériu dohodu: pokud se nechá prodat jako otrokyně na imperiální vojenskou akademii Šerosráz a bude pro ně špehovat, odboj zachrání jejího bratra před popravou.

Elias, nejlepší voják na šerosrázské akademii, je znechucený pronásledováním a zabíjením Učenců a rozhodne se dezertovat. Než však stačí utéct, dostane příkaz zúčastnit se zkoušek, nemilosrdného klání, z něhož má vzejít nový válečnický císař. Prohrát znamená okamžitou smrt, zvítězit znamená ztratit vlastní duši.

Když se Laiiny a Eliasovy cesty na Šerosrázu zkříží, oba zjistí, že jejich osudy jsou propletené víc, než by si kdy dokázali představit, a že jejich rozhodnutí může změnit budoucnost celého Impéria.

"Bitevní pole je mou svatyní. Hrot meče je mým knězem. Tanec smrti je mou modlitbou. Smrtící rána je mým vysvobozením."

MÉ POCITY A DOJMY: Tak tohle je #mustread! Fantasy odehrávající se ve světě inspirovaném antickým Římem a celkově Římskou říší natřískané akcí. Neustále se tam něco dělo a já to fakt hltala stránku za stránkou.

Svět je to plný písku, třeskotu šamšírů (to jsou původem perské šavle, v podstatě prohlé meče), barev, vůní, horka🌞🔥, otroků a prvotřídních válečníků 🗡. Svět je to opravdu brutální. Děti trénují odmalička (5-6 let) na zabijáky nosící masku a poslušně sloužící Impériu. Když vás vyberou tak máte prostě smůlu. Budete rádi pokud to přežijete a dostanete se k promoci. Neposlušnost se přísně trestá a trestem za dezerci je smrt. A protože je to fantasy, tak nezapomeňte na džiny 🧞‍♂️, ghůly a ifrity. Svět Jiskry v popelu jsem si opravdu zamilovala.

Hlavními hrdiny jsou Laia a Elias. Laia je mladá učenecká dívka 📜, která se s pomocí odboje snaží zachránit svého bratra z nejkrutějšího vězení v říši. Její bratr je totiž to poslední, co jí zbylo po tom, co Impérium zavraždilo její rodiče, starší sestru a nakonec i prarodiče. Uzavře s odbojem dohodu a nechá se poslat do elitní válečné akademie Šerosráz. Tam se setká s krutostí hlavní Velitelky akademie jménem Keris Veturia. Tahle záporná postava předčí snad i Dolores Umbridgeovou a Cersei Lannister 😈😡. Je to fakt odporná ženská, která vás zbičuje i za to, že jí přinesete čaj o pár vteřin později. Je to tyranka bez kouska citu. Budete jí z celé duše nenávidět, napsaná je ovšem skvěle.

"Čtyři jsou a čtyři rysy hledáme: odvahu čelit nejtemnějším strachům, lstivost, jež zmate nepřátele, sílu paží, mysli, srdce, oddanost, co láme duši."

Elias je voják, Maska, kterému s vůbec nelíbí jakým směrem by se měl jeho život dále ubírat. Touží po dezerci, ale nakonec je přesvědčen, aby zůstal a zúčastnil se Zkoušek, které mají zvolit dalšího císaře Impéria a jeho pravou ruku, Krkavce. Jeho jedinou nadějí je, že jeho věrná přítelkyně Helena vyhraje Zkoušky, stane se císařovnou a jeho dobrovolně propustí ze svých služeb. Laila ho na první pohled zaujme a několikrát jí pomůže. Pokud jde o zkoušky, tak ty byly stejně drsné jako ty v Nikdynoci. To mě baví 👍. Mám teď v oblibě příběhy s propracovanějšími světy a drsnějšími podmínkami. (Asi bych měla začít více číst dospělejší fantasy... oproti běžným YA.) Nutno říci, že násilí tu není příliš grafické. Čtete o tom jak je někdo raněný, ale nezvedá se vám z popisu žaludek 🤢.

"Vždy vítězný."

Líbilo se mi, že Laia musela najít v sobě potřebnou odolnost a odvahu. Na začátku to nebyla hrdinka, která by byla zvyklá na nebezpečí a neměla žádné zkušenosti se špehováním. Byla ustrašená, ale nakonec se z ní stala odvážná mladá žena. Eliase jsem si ihned zamilovala. Tomu říkám kus chlapa!!! Ti dva k sobě prostě patří a nějaké autorčiny pokusy zahrnout do knihy milostný trojúhelník či čtyřúhelník kašlu 😅. Budeme to prostě přehlížet, ano? 🤭

"Povinnost především, až do smrti."

Vlastně nemám jedinou velkou výhradu. Něco mě při čtení sice napadlo, ale jsou to takové maličkost, že to snad ani nestojí za řeč. Napadlo mě, že by občas byla fajn trocha detailu. Laia žehlí Velitelce uniformy, ale už není řečeno jak a čím. V naší realitě by to bylo jasné, ale ve fantasy světě jako ze starověkého Říma by to byl zajímavý detail, který by mohl více dokreslit dané prostředí a dobu. Zrovna tak by mě zajímalo fungování bubnů na Šerosrázu. Více o tom jak bubnují, že z toho vojáci vyčtou rozkaz. Jde o počty úderů? O rytmus? Mají pro konkrétní slova určené přesně dané zvuky? Ráda bych si přečetla na čem konkrétně to mají postavené. Ocenila bych také flashbacky do výcviku Eliase. Trochu vypráví jaké to bylo v prvních dnech na akademii, ale další věci už jen spíše zmiňuje. Chtěla bych si přečíst více o jeho výcviku a zážitcích s Helenou. Myslím, že by to prospělo pochopení jejich vztahu. Třeba se v budoucnu dočkám 🙃.

Vážně se moc těším na další díly! 💗 Tenhle fantasy svět a příběh má velký potenciál. Hned se zařadil mezi mé nejoblíbenější příběhy.

--- POZOR SPOILERY ---

Když Laia umřela, tak mi bylo jasné, že to není doopravdy, protože je hlavní hrdinka a vystupuje v dalších dílech. Zrovna tak jsem se nebála o Eliase. Bylo mi jasné, že se z toho nějak dostane. Ovšem když autorka nechala Eliase a jeho četu bojovat proti Heleně a její četě, tak to jsem teda zírala. Měla jsem to nejdříve za nějaký trik jako to bylo u první zkoušky. Vůbec se tam s nima nemažou. Výcvik a zkoušky mají stejně drsné jako v Nikdynoci.

Bylo to celé suprově zamotané. Auguři jsou pěkní loutkáři, se všema si tam pěkně hráli.

--- KONEC ---

Pokud jste jí již četli tak jak se vám líbila Jiskra v popelu? Pokud ne, chystáte se na ní?

Koho byste obsadili do případného filmu? 🙂

Autorka: Frances Hardinge | Nakladatelství: Knihy Dobrovský - Knihy Omega | Počet stran: 408 | Datum vydání: 12.11. 2018

ANOTACE: Toto je příběh dívky s medvědím srdcem... Občas, když někdo umře, hledá jeho duše místo, kde by se ukryla. A někteří lidé mají takové místo uvnitř sebe. Duchové, kteří zoufale hledají útočiště, se pokouší ukrýt i ve dvanáctileté Makepeace. Ta se jejich nočním pokusům naučila bránit. Jednoho dne ji ale velké neštěstí o tuto schopnost připraví. Teď uvnitř ní přebývá jakási duše. Je divoká, zvířecí a silná. Zároveň může znamenat její jedinou ochranu. Makepeace je totiž poslána k bohatým předkům svého otce, aby u nich vyrůstala. Všude se mluví o blížící se válce a lidé s jejími schopnostmi budou velmi žádaní. Podaří se skrýt její tajemství?

"Nemusíme se mít rádi, ale můžeme si pomoct."

MÉ POCITY A DOJMY: Něčím mi to částečně připomínalo Medvěda a slavíka. Obě knížky jsou dost jiné, jedinečné, ale atmosféru to má podobnou. Našly by se v nich stejné prvky. Obě knihy se odehrávají v minulosti, víra i tady hraje důležitou roli a ještě je spojuje ten medvěd 🤭. Tato kniha vám dá velkolepá sídla, hladové vojáky, mor, trochu špionáže a podezřívavé vesničany. A už jsem říkala, že jsou tam duchové? Ó, ano, rovnou několik duchů.

Příběh začíná, když je hlavní hrdince Makepeace 12 let, a její matka se jí snaží naučit, jak se bránit duchům. Makepeace má totiž zvláštní schopnost. Její tělo je jakousi nádobou, ve které může přechovávat duchy. Matka Makepeace má poněkud drastické metody, jak naučit dceru sebeobraně (však se jí také snaží ochránit nejen před duchy, ale i před jednou opravdu podlou rodinou), ale Makepeace to ve finále pomůže. Dívka je to vzpurná a odhodlaná dělat to, co sama chce. Také nesnese, když jakékoliv zvíře trpí. Tak se stane, že se do jejího těla nedopatřením dostane duše týraného cirkusového medvěda. Krásné na této knížce je to právě to postupné sbližování Makepeace s medvědem a jejich pozdější soužití 🙂.

"Lidé jsou zvláštní, přizpůsobivá stvoření, která si nakonec zvyknou na všechno, dokonce i na to nemožné a nesnesitelné. Časem se to, co bylo dříve nemyslitelné, stane normálním."

Při čtení jsem milovala pozadí puritánské Anglie. Frances Hardinge popisuje toto období živě, což mi pomáhalo cítit se součástí příběhu. Vlastně tam ale bylo moc detailů ohledně různých bitev či obléháních. Kniha vám dá jen informace, které jsou nedílnou součástí zápletky. Možná je trochu škoda, že autorka více nerozvinula popis tohoto období a politické situace, ale zase nejste zahlceni dějepisnými fakty a můžete se soustředit na příběh teď už patnáctileté Makepeace.

Zrovna tak mě bavilo číst jaké to je, když jedno tělo obývá více duší. Jestliže jste fandové knihy Hostitel nebo seriálu The 100, rozhodně zkuste tuto knihu. Není to sice scifi jako tyto dvě věci, ale myšlenku o více osobnostech v jednom těle to má společnou. Nicméně pokud máte v okolí nějakou podivnou mocnou rodinu, které se všichni bojí a nikdo si k nim nic nedovolí, měla bych se být vámi na pozoru. Fellmottovi jsou pěkně hnusní a slizcí. Tahle rodina totiž ráda využívá své potomky jako hostitele pro duše předků. Představte si, že do vás vstoupí několik duší a prakticky vás vymažou. Je to vlastně takové nadpřirozené znásilnění několika lidmi najednou. Brrr. Lepší popis mě nenapadá a alespoň vidíte, jak hrůzné to je. Celá ta myšlenka byla pěkně děsivá.

"Lord Fellmotte už nebyl člověkem. Byl historickým shromážděním. Sborem pohřebních havranů v umírajícím stromě."

Romantickou linku v této knize vlastně nenajdete, ale jde tu zase o přátelství a sourozenecký vztah. Díky absenci jakéhokoliv cukrování mezi postavami, by se toto mohlo líbit nejen těm, kteří mají dost instalásky a milostných trojúhelníků, ale třeba i klukům 🙃.

"Čím více duchů poznávám, tím méně jsem si jistý, že jsme tytéž duše, kterými jsme kdysi bývali."

"Někdy si myslím, že my duchové jsme... jen vzpomínky. Ozvěny. Dojmy."

Konec to mělo takový děsně uklidňující. Závěr mi dodal takový příjemný pocit... pocit klidu 🙂. Bylo to pěkně uzavřené s příslibem lepších zítřků pro Makepeace a jejího bratra. To mě velmi potěšilo.

Jak jste možná už pochopily tak tato knížka je jednorázovka, což je výhodou pokud nechcete rozečítat příběh táhnoucí se několika knihami 🙂. Ráda bych si od autorky přečetla i její další knihy, jako například Strom lží nebo Cuckoo Song či Well Witched. Nejsem fanouškem hororů, ale strašidelně laděné knížky mě totiž opravdu baví. Trochu děsivosti snesu 🤭. Autorka píše poutavě, mělo to zajímavé myšlenky a popisy (některé můžete vidět zde odcitované) a četlo se to velmi dobře.

Uměli byste si představit, že v sobě nosíte duše lidí, které jste ztratili (třeba prarodičů), nebo dokonce duše předků, které jste ale nepoznali?

Za knížku děkuji Knihy Dobrovský 🙃💗.

O prvním díle jsem psala zde.

Autorka: Katherine Arden | Nakladatelství: King Cool | Počet stran: 376 | Datum vydání: 2.4. 2019

ANOTACE: Dvůr moskevského velkoknížete sužují šarvátky o moc a zvěsti o nepokojích. Neznámí zbojníci drancují venkov, vypalují vesnice a unášejí dívky. Kníže se svými věrnými společníky vyrazí z města, aby nájezdníky porazili, a po cestě se setkává s mladíkem na nádherném koni.

Pouze Saša, mnich s válečnickým výcvikem, v "chlapci" rozpozná svou mladší sestru, kterou její vesnice považuje za mrtvou nebo za čarodějnici. Když se Vasja se svými mimořádnými jezdeckými schopnostmi a nevysvětlitelnou mocí prokáže v bitvě, Saša si uvědomí, že musí zachovat její tajemství - jeho sestra je možná tím jediným člověkem, který může zachránit město před hrozbou z říše lidí i fantazie.

"Byla skoro půlnoc, ta hříšná kouzelná hodina tající v sobě tichou hrozbu ledu a bouře a propasti beztvaré oblohy."

MÉ POCITY A DOJMY: Bylo, nebylo, ve světě, kde není místo pro statečné dívky v chlapeckých šatech žila jedna divoženka jménem Vasja. Byla divoká, statečná, rozuměla si s čjorty a na koni byla jako vítr. Prostě správná hrdinka, kterou si čtenář oblíbí a fandí jí. Pokud bych jí měla k někomu přirovnat tak by to byla naše Popelka, anebo Johanka z Johančina tajemství. Obě dvě zmiňované dívky se v pohádkách převlékají do mužských šatů a bezvadně si rozumí se zvířaty, zvláště s koni. Navíc Popelka má v sobě úplně stejnou divokost jako Vasja 🙂. Pro Vasju bych si přála, aby mohla být děvčetem v chlapeckém oblečení, jezdit na koni, bojovat s mečem a cítit se svobodně. No, bohužel jsme ve středověkém Rusku, takže to Vasja vůbec nemá jednoduché. Jediné přijatelné možnosti jsou pro ní buď sňatek, nebo klášter. Ke všemu ji hrozí, že bude označena za čarodějnici a upálena.

"Skončí to, pomyslela si Vasja. Jednoho dne tenhle svět divů, kde pára v lázni může být stvořením, které pronáší proroctví. Jednoho dne tu budou jen zvony a procesí. Čjorti budou jen mlha a vzpomínka a chvění v obilném lánu."

I druhý díl trilogie zaplétá do příběhu slovanské pohádky a folklor. Zmiňovaná je například Sněhurka, pták Ohnivák a kůň Zlatohřívák. Nebojte se, nepřijdete ani o čjorty, i když bych řekla, že oproti prvnímu dílu je jich tam o něco méně. Potkáte s starými známými, jako jsou domovoj a bannik, ale také s novou postavou v podobě Půlnoci, půlnočního démona. Tahle stařenka mě zaujala na první pohled. Vasja také zmiňuje příběhy o dvou sestrách, Klekánici a Polednici, které jí vyprávěla chůva Duňa. Mrazíka ❄ stále miluju a ty scény s ním jsem si opět velmi užívala 💗. Sice by Vasje její putování rád vymluvil, ale pochopil, že mu nezbývá nic jiného než jí pomoci, aby cestou neumřela hlady nebo neumrzla. Romantiky tam je v podstatě trochu, nějaký ten polibek, ale doufám, že budou ti dva, naše divoženka a mrazivý démon 🙂, nakonec spolu.

"Láska panen k netvorům totiž zůstává nedotčena časem."

Dostatek prostoru dostává i Vasjina sestra Olga a bratr Alexandr (Saša), který je sice mnichem, ale také pravdou rukou knížete Dimitrije. Jen škoda, že tam nebylo něco o Aljošovi. Alespoň zmínka o tom jak to vypadá s ním a s životem na severu. Dobrou zprávu mám pro ty, které v první knize štvala macecha Vasji a kněz. Z prvního dílu víme, že macecha Anna je již mrtvá, ale kněz Konstantin někam zmizel. V Dívce ve věži se kněz sice objevuje a opět dělá nepříjemnosti, ale není ho tam tolik. Stále tam přirozeně jsou narážky na to, že správná žena má být poslušná, rodit děti a šít, ale už toho tam není zdaleka tolik jako v prvním díle. Příběh se soustředí hlavně na Vasjino putování a pak záchranu Ruska, kterému hrozí nebezpečí od nájezdníků a od Tatarů.

Vlastně mi přijde, že tam bylo méně víry, o trochu méně čjortů a zvířecích přirovnání, což také souvisí se změnou prostředí. Vasja se přesouvá více na jih. Můžu ale říci, že opět to bylo skvěle napsané a bezvadně to odsýpalo. Jen se to od první knihy některými věcmi lišilo. Obě knihy stojí za to. Dívka ve věži byla jedna velká jízda! Řekla bych, že tato knižní série by se mohla hodně líbit těm, kterým se líbila Trnitá řeč od Leigh Bardugo. Využívá to stejnou pohádkovou atmosféru, která je někdy pěkně temná. Však Grishaverse knihy se odehrávají ve fantasy světě, který čerpá z carského Ruska 😉. Podobná atmosféra se tedy nezapře.

"Díval se jí do očí, starý jako zima, mladý jako čerstvě napadaný sníh."

České obálky Medvěda a slavíka a Dívky ve věži mi nepřipadají vůbec špatné. Líbí se mi 🙂, ale když se podívám na ty zahraniční, je mi líto, že nemáme taky nějaké více barevné... více folklorní. Dám vám sem anketu o nejlepší obálku (nebojte se napsat mi něco ke své volbě do komentářů) a na Spotify si můžete pustit PLAYLIST k této sérii 😉. Já jdu netrpělivě čekat na třetí díl a vy si to běžte přečíst, ať můžeme čekat společně. Pokud máte rádi knihy, kde je úžasná dobová atmosféra, skvělé popisy a perfektní pohádková magie tak rozhodně nebudete litovat.

Za knihu k recenzi děkuji Knihy Dobrovský.

Pages

O MNĚ

SPOTIFY: KNÍŽNÍ PLAYLISTY

ARCHIV ČLÁNKŮ

SPOLUPRÁCE

NETGALLEY

SLEDUJÍCÍ

#

NÁVŠTĚVNOST 2019

KNIHOMOLOVÉ SEVERU