Autorka: Jennifer Donnellyová | Nakladatelství: COOBOO | Počet stran: 376 | Datum vydání: 16.9.2019

ANOTACE: V hlavní roli Popelčina zlá sestra. Slavná pohádka jinak v prvním dílu fantasy série. Isabelle by měla být navždy šťastná – princovu lásku má na dosah ruky. Až na to, že ona není ta krasavice, která na plese ztratila střevíček. Je tuctovou nevlastní sestrou, která si usekla prsty na noze, aby se do botky vešla. Když princ odhalí její podvod, s hanbou ji vyžene. Isabelle se ale nevzdá a neskloní hlavu před světem vážícím si pouze krásy. Naopak. Rozhodne se všem ukázat, že je v ní mnohem víc, než si všichni myslí!

Dále mě hodně rozčílila zápletka s nohou hlavní hrdinky Isabelle. Tedy... co to jako bylo? Kus dřeva místo prstů, které si kvůli princi sama uřízla, a najednou nekulhá? Větší blbost byste tam neměli???!!! Že bych také svojí doktorce na ortopedii navrhla ať mi moje prsty, nebo rovnou celé chodidlo, či spíše obě, prostě uřízne a dá mi tam místo nich dřevo... že bych měla taky po bolesti a kulhání 🙄🙄🙄. Jo, to mě vytočilo doběla. Autorka to mohla vyřešit magií a ne TAKHLE PITOMĚ. Tohle se mě osobně opravdu hodně dotklo. Kdyby to bylo řešené magií tak bych ani nešpitla. Jen tohle mi přišlo jako pěst na oko. Hrdinka si uřízne prsty, kulhá, nemůže jezdit na koni a pak přijde její dávná láska, dá jí nějakou punčošku s kusem prstů vyřezaných ze dřeva a hrdinka má v tu ránu po problému. Přestane kulhat, na koni přeskakuje ohrady, uhání skrz lesy a více to neřeší. Nemohla jsem si toho nevšimnout. 

"Změna je polibek v temnotě. Růže ve sněhu. Zarostlá stezka za větrné noci."

Něco mi tam chybělo. Asi jsem měla velká očekávání a čekala jsem, že se do této knihy naprosto zamiluji, ale pak se očekávání nenaplnilo. Nemělo to jednoduše tu správnou šťávu. Nehltala jsem to. Nenutilo mě to vrátit se ke čtení a nejsem tím po přečtení posedlá. Ke všemu poselství tohoto příběhu už tady bylo milionkrát. Myšlenka, že svůj život si řídíme sami a krása není všechno, je hezká a velmi důležitá, jen už docela ohraná. Bohužel.

Mělo to i ovšem několik pěkných nápadů. Líbily se mi například 3 sudičky vylíčené jako trojbohyně - panna, matka, stařena. Líbil se mi nápad s úkolem, který Isabelle zadala královna víl. Líbil se mi konec, i když teda ten úplný závěr s bitvou byl takový moc uspěchaný a jednoduchý. To poražení záporáků mi přišlo takové rychlé a celkem jednoduché. Očekávala jsem většího zlosyna a větší souboj. Navíc to bylo dosti předvídatelné.

"V temnotě žijí nestvůry. Růže ve sněhu hynou. Dívky se na zarostlých stezkách ztrácejí."

Celkově bych řekla, že to nebyl špatný retelling. To vůbec ne. V podstatě to bylo povedené. Bylo to pěkně napsané. Některé ty věty byly opravdu krásné. Mělo to hezkou pohádkovou atmosféru, i když nebýt kouzel, tak by se to klidně mohlo odehrávat prostě v minulosti Francie. Také se mi to velmi dobře četlo, navzdory tomu, že mě knížka netáhla zpátky k sobě. Musela jsem se na začátku trochu přemlouvat, aby šla číst. To ale také mohlo být dost ovlivněné mou aktuální náladou a případnou absencí chuti číst.