Není to dlouho, co celý Bookstagram obletěla kauza s chybami a překlepy v knihách, což mě inspirovalo k tomuto článku. Delší dobu nad věcmi, o kterých tu budu psát, přemýšlím a teď jsem se rozhodla se k nim souvisle vyjádřit. Prosím, mějte na paměti, že toto je můj názor a pohled na věc. 

Již před několika lety jsem přemýšlela, čím to je, že se mi nějaké knihy zalíbí v angličtině, ale když pak dostanu do ruky český překlad, už to na mne tolik nepůsobí. Tenkrát se mi dostala do ruky v překladu Rudá královna. Kniha, kterou jsem měla přečtenou v angličtině a zamilovala jsem se do ní. Když jsem ovšem nahlédla do překladu, působilo to na mě některá jména postav (koncovka -ová.... brrr), výrazy apod. prostě směšně.

Teď jsem se přistihla, že knížky, které jsem začala číst v angličtině, mě oslovily podstatě více než ty v překladu. Mohlo to být samotnými knihami, ale také v tom mohl sehrát roli jazyk. Na to konto jsem začala přemýšlet nad některými výrazy a jmény. Například když si vzpomenu Na dvůr trnů a růží musím se smát. Cauldron zní jednoduše mnohem lépe než Kotlík. High Lord a High Lady lépe než vladař či vladařka. High Fae lépe než vznešená víla. Při pomyšlení, že Rhys je víla umírám. Fae je prostě Fae. Z Emberfall se stal Uhlíkov, což zní spíše jako z dětské knížky.

V mnoha případech jde o to, že autor něco pojmenuje a v AJ to zní drsně. Jenže překladatel pak musí najít nějaký český ekvivalent a z úžasného slova je rázem něco obyčejného.

Moc dobře vím, že překládání není žádná sranda. Již jako náctiletá jsem překládala z anglických stránek různé profily postav, fanfikce, rozhovory, minimálně jedny titulky k nějaké seriálové epizodě či filmu. Nedávno jsem přeložila vystřižené scény z Podlého krále. A také jsem samozřejmě ve škole (obor anglistika) prošla překladovým seminářem. Jestli vám z toho mohu předat něco dál, tak bych řekla, že nejde o to, jestli angličtině rozumíte a domluvíte se, ale o převádění jedné struktury do struktury jiné. Proto třeba nechávat děti překládat ve škole věty - zvlášť na známky - je docela... zrůdnost. Nikdy to nemůžete vzít doslova. Akorát vás čeština negativně ovlivní. (Může i pozitivně, ale nebudu tu pitvat všechny poznatky z didaktiky AJ. Od toho tento článek není.) Další věcí je, že překladatel by nikdy neměl věřit nikomu, ani sám sobě. To nám naše vyučující říkala snad každou hodinu. Překladatel musí mít na paměti spoustu věcí (třeba záměr autora... ) a také si toho hodně ověřovat. Šikovný překladatel je tedy schopný i filtrovat faktickou chybu autora a napravit ji. Není to prostě brnkačka. 

Samotnou kapitolou překladů jsou názvy knih. V tom začne hrát roli obálka a také marketing. Takový název knihy Serpent & Dove, který vyjde v ČJ jako Holubice a had je pro mě příkladem toho, že něco, co mi zní v angličtině bombasticky, mi už tak nezní v češtině. "Serpent" pro mě jednoduše není "snake". Slovo "snake" pro mě nemá ten správný náboj, nemám z něj ten správný pocit. To je s angličtinou ten problém. Některá slova znějí krásně, ale jejich český ekvivalent pro mě nevystihuje jejich podstatu. Představte si, že byste naopak měli českou knihu číst v anglickém překladu. Také by to tak nevyznělo. Naštěstí si dnes můžu vybrat, v jakém jazyce budu číst.

Nechápu, ani počešťování jmen, které mají českou variantu. Proč Nadya (z Wicked Saints) je už v anotaci jako Naďa? To tam jako bude Serefin, Malachiasz, Parijahan, Pelageya atd. a vedle toho Naďa, Václav, Božidarka, Přemyslav? Nebo z těch prvních nedejbože udělají Malakiáše, Pardžahán atd? Ne, nechápu to. Prošla jsem překladovým seminářem a taková zvěrstva bych já nepáchala. No, jsem na to zvědavá. Wicked Saint je kniha založená na slovanském foklóru, ale to neznamená, že ty jména musím počeštit. Zvláště když u části to dost dobře nejde a vypadá to vedle sebe pak směšně. Další věcí je, že "Nadya" byste si měli říct trochu jinak než "Naďa", měli byste do toho dát přízvuk.

Úplně normálně by stačila poznámka o výslovnosti na konci knihy. Změňte jména v knize, která se odehrává na území inspirovaném reálným prostředím, a zabijete pocit z knihy. Když budu číst knihu z prostředí na základě Řecka, budu očekávat příslušná jména. Když budu chtít knihu ze Skandinávie, také budu čekat, že tam budou skandinávská jména. Chyb v knize si málokdy všimnu, překlepů občas. Čtu pro příběh, který se mi odehrává v hlavě, ne pro písmenka, ale toto mě jednoduše ničí. Přeložit se příběh nějak musí, to že mi to v češtině kolikrát nezní tak suprově je můj problém, ale proč ta jména? Jména jednoduše dokreslují atmosféru, která je velmi důležitá a měla by se zachovávat tak, jak byla autorem napsaná. Jejich význam může vyřešit poznámka překladatele pod čarou a na výslovnost jsou tu přeci fonetické přepisy.

Při přemýšlení nad jmény si vždycky vzpomenu na dceru Gwyneth Paltrow jménem Apple. Slovo "apple" sice znamená to samé jako "jablko" (v hlavě vám má naskočit stejný obrázek), ale zní alespoň jako jméno. Když si vezmete další anglická jména od A tak dostanete například Abigail, Amy, Amanda, April... mezi to už Apple zapadne. Jenže si představte jména jako Kateřina, Jana, Anna, Lucie a mezi tím Jablko. Asi ne, že? Což mě přivádí k mému oblíbenému sémantickému trojúhelníku. Forma je prostě důležitá. Minimálně mě tedy rozhodně ovlivňuje to, co si představím a jak moc cool to v mojí hlavě vypadá. Sama mám někdy problém vyjádřit se česky, jelikož mi na něco už pocitově sedí lépe anglické slovo. To už je trochu osobní profesní deformace, ale ta jména překladatelům bohužel nemohu odpustit.

Málem se mi v tom zmatku obrátil žaludek.

JÁ: Bouře v mém žaludku se chvěla uprostřed chaosu kolem nás.